15.1.02023

Hlavní foto: Rick's Café Américain, momentka z natáčení filmu | © Warner Bros. Obrázky

nedělní večer

Na konci víkendu jsme šli do taneční školy na parket. Na discofox si asi nezvyknu, ale na konci bylo tango.

Discofox, jak je patrné z názvu, vyšel z foxtrotu, který se dodnes vyučuje a tančí. Byl jsem ušetřen Beat-Fox, předchůdce Discofoxu. Bohužel - podle mého názoru - vznikl během mých tanečních lekcí tzv. Discofox a byl dokonce v roce 1979 na závěr mých tanečních zařazen do světového tanečního programu.

Když mě moje lepší polovička konečně dostala znovu na taneční kurzy, nepotěšilo mě, že Discofox vydržel desítky let. A nejen to, postav je teď víc, než jsem se bál ve svých nejdivočejších snech. A tak se v dobrém i ve zlém musím smířit s tím, že když chci tango a valčík, můžu si navrch dát i Discofox.

Hrajte si a flámujte

Včera večer a noc jsme si něco dopřáli v úzkém kruhu. Nejdříve pár her a pak se vrhněte na kriminální seriál. Bezpochyby nádherný večer. Při bližším zkoumání si však člověk musí položit otázku, zda je sériová výroba filmů skutečně posledním slovem moudrosti?

Stejně jako ve válce se kultura stále více zaměřuje na kvantitu místo na kvalitu. A tak je úžasné, že si některé série užijete jen tehdy, když je budete konzumovat zcela nespoutaně. Podle mě ale jen v případě, že z této konzumace uděláte komunitní zážitek. V každém případě má flám oproti hazardu tu výhodu, že to nikdo nebere, když kupř. B. pošta hotová.

Teď přemýšlím, co z jednoho z mých oblíbených filmů Casablanca pravděpodobně by se mezitím stalo, kdyby to bylo rozšířeno do série. Tento týden by měl Humphrey Bogart pravděpodobně chytil ruský Politruk v hangáru a naproti Claude Rains, který nyní působí jako čínský policista, oznamuje začátek úžasného přátelství. A chodil každý týden Rick's Cafe v Americe zapínání a vypínání nových slavných postav. Není to politik, který by stál za zmínku, který by už neseděl u klavíru a nezpíval As Time Goes By. Pouze v Ingrid Bergmanová Nejsem si tak jistý, určitě by se v průběhu desetiletí vyměňovaly znovu a znovu.

zkoušky

Trvalo mi velmi, velmi dlouho, než jsem se s psaním zkoušek víceméně ztotožnil. V té době jsem měl již dávno hotovou školu a vysokou školu a musel jsem si uvědomit, že k celoživotnímu vzdělávání, alespoň v povědomí všech rozhodujících činitelů, stále patří psaní zkoušek. Dlouho jsem se potýkal s alternativními koncepty, ale pak jsem se smířil s tím, že už nemůžu změnit svět a smířil jsem se i s psaním zkoušek. A tímto krokem jsem od nich mohl poprvé získat něco pozitivního, když jsem je pro mě redefinoval jako jakousi křížovku pro špičkové umělce.

Mezitím jsem objevil opravování a později i vytváření zkoušek pro sebe, což je asi prostě součást mé práce. Ale ani dnes si nejsem zcela jistý, které z těchto zaměstnání s ústraní je nejpříjemnější; pravděpodobně ty, které teď nemusíte dělat. A já se těmito myšlenkami zabývám právě proto, že jsem dnes začal tvořit nadcházející zkoušku.

Asi nejlepší zkoušku kdysi napsal student filozofie, který když dostal se svými spolužáky za úkol, proč profesorská židle neexistuje, krátce po jejím zahájení práci ukončil. Jeho odpověď se skládala z jediné otázky: „Jaké křeslo?“ Ještě dnes se šušká, že v testu obstál jako nejlepší.

A pravděpodobně ještě dnes všichni učitelé a lektoři radí, aby pisatelé zkoušek nejprve získali přehled o zkoušce, než s ní začnou; zvláště pokud byla odpovídající zkouška naplánována na tři až čtyři hodiny. Nejlepší způsob, jak získat přehled, je, když úplně poslední úkol ve velmi těžké zkoušce zní jednoduše: „Pokud zkoušku odevzdáte bez odpovědi během prvních 10 minut, máte ji složenou.“ — bohužel předpokládám, že máte v náš vzdělávací systém, na to jsme už dlouho neměli humor.

Tento krátký článek bych rád zakončil malým tipem, který může být jistě velmi zajímavý a také velmi užitečný pro dnešní pisatele zkoušek. V dobách, kdy pracujete s klávesnicemi nebo dokonce využíváte zadávání pomocí hlasové funkce, byste si měli ruční psaní trochu více procvičovat. To souvisí nejen s čitelností vlastního rukopisu, ale také se schopností psát perem tři až čtyři hodiny. Při mých posledních hodinových zkouškách jsem vlastně musel bojovat s křečemi v prstech, protože práce byla od 1990. let z velké části digitální.

A mezitím také přibývá lidí, kteří opět doporučují psát rukou a zdůvodňují to mimo jiné lepší schopností chápat a pamatovat si.

---