23.6.02022

Hlavní foto: Státní opera Stuttgart

Archiv

Dnes jsem z Florencie obdržel dva odkazy na tiskovou zprávu, každou v angličtině a němčině, z nichž obě uvádějí, že archivy EUROPA-UNION – alespoň ty z Bádenska-Württemberska – jsou nyní rovněž uchovávány v historických archivech Evropské unie a jsou předmětem zájmu, aby byly zpřístupněny veřejnosti.

Archiv EUROPA-UNION Heilbronn – jak jsem již informoval – je zde nyní k dispozici a jistě bude moci budoucím výzkumníkům a vědcům nabídnout dobrý náhled na dobrovolnou práci ve městě a okrese Heilbronn.

To také zajišťuje, že závazek mnoha občanů není zapomenut. Myslím, že je obzvláště dobré, že i potomci získávají dojmy o tom, jak se politika odehrávala na místní úrovni nad rámec profesionality a věčných knížecích dvorů.

A následní federalisté mají také dobrý zdroj informací, aby nemuseli začínat znovu a znovu od nuly, protože některé bitvy jsou dávno vybojované, některé problémy vlastně nejsou problémy a některé věci stojí za to vždy vytáhnout ze zásuvek.

Zde najdete článek v anglickém tisku…

Zde najdete článek v německém tisku…

Bývalý znak státního úřadu ve Stuttgartu

červený autobus

Myšlenka Červeného autobusu v Heilbronnu mě nadchla hned od začátku. A tak jsme už s Červeným autobusem byli na cestách několikrát a letos ho máme opět v programu.

A tak je samozřejmé, že bych jízdu Červeným autobusem doporučil i ostatním. Včera jsem na to dostal poprvé zpětnou vazbu od turistické skupiny zvenčí, která nedávno použila červený autobus v Heilbronnu. Protože byli z města a byli malou skupinou, chtěli si místa rezervovat předem. Zjistili, že se nedá zarezervovat – a to je naprosto v pořádku a je to běžná praxe i v jiných městech.

Když dorazili do Heilbronnu a chtěli nastoupit do autobusu, s úžasem zjistili, že nejlepší místa už byla rezervována. A něco takového vůbec nefunguje! My obyvatelé Heilbronnu víme, že v Heilbronnu jsou „lepší lidé“, pro které je možné všechno, včetně rezervace místa v Červeném autobuse, ale lidé mimo Heilbronn to nechápou.

Další zpětnou vazbou je, že poskytnutý informační materiál byl příliš malý na to, aby se dal bez problémů přečíst. Alespoň tento bod by měl být možné opravit.

Figarova svatba

Toto od Wolfgang Amadeus Mozart Komedie podobného jména z roku 1786, zhudebněná v roce 1778, mě nikdy moc neuchvátila a asi by byla dávno zapomenuta, kdyby se jí ujal Mozart, už dávno. A pro všechny, kteří stejně jako já Mozarta mezi své oblíbence nepočítají, by jistě nebylo tragické, kdyby právo být zapomenuto získalo i opery – ale pak je tu zase tahle hudba.

Když jsem překvapivě dostal nabídku, já Le nozze di Figaro Byl jsem na roztrhání, abych se podíval na Státní operu ve Stuttgartu, ale nakonec moje zvědavost zvítězila: co bude tentokrát zastaralejší, samotná opera, budova nebo inscenace?

Odpověď hned na začátku vyhrála stavba. I když svým morbidním kouzlem inspiruje stále více lidí a jeho pravděpodobně poslední renovace v 1980. letech to celé opravdu nezlepšila, je hezké se znovu procházet ve starých chodbách, ale rozhodně je mučením tam pracovat, nebo dokonce jen muset jít na toaletu. A tak si nejsem jistý, zda mám podpořit plánovanou restrukturalizaci, nebo ne, zvláště když uvážíte, že snadno překročí hranici 1 miliardy eur. Navíc si nejsem jistý, zda bude možné do staré Státní opery postavit moderní budovu opery. Pouhá renovace budovy poprvé po roce 1945 nikomu nepomůže — pokud nemáte dost peněz na to, abyste tuto budovu dále provozovali jako jakési operní muzeum a skutečná opera se pak odehrává jinde ve Stuttgartu.

Ať už se lidé ve Stuttgartu rozhodnou jakkoli, nakonec jen stěží žádný operní návštěvník přežije po letech renovace, aby se vrátil na „staré dobré časy“. Když si odmyslíte studenty, kteří se stejně jako já nechali svými učiteli hudby zlákat na operu, tak jsem včera určitě patřil k nejmladším divákům. Rád bych tedy dodal, že není vhodné zatěžovat mládež více než miliardou eur dalšími dluhy jen proto, aby bylo stáří páru starých lidí ještě lepší. Pro každého by asi bylo lepší postavit moderní budovu opery jinde a Státní operu si ponechat jako přístavbu pro náš zemský parlament - nejpozději, když to překročí hranici 1 poslanců, bude prostor naléhavě potřeba.

Zpět k představení. Jako vždy byl orchestr dobrý, profesionálové. Vlad Iftinca pozitivní překvapení pro mě na fortepiano. Nově obligátní titulky v němčině a angličtině také pomáhají prvním návštěvníkům bez problémů sledovat děj a kompenzovat tak narůstající nedostatek, že mnoha operním pěvcům již jazykově nerozumíte - ať už je to jen mým vlastním sluchem, odvaž se pochybovat.

Obsah opery je zcela zastaralý a ať už je do děje interpretováno cokoli jiného, ​​nemůže tuto skutečnost zakrýt. Programová brožura, která je s ním dodávána, je dobře navržená a pěkně zpracovaná - ale v konečném důsledku čistý kýč, pokud jím nechcete inspirovat studenty, pak to můžete vnímat jako dobře míněný experiment - a pak by mě zajímala didaktika to.

Zbývá tedy nastudování a zpěváci, aby představení zachránili. já osobně Andrew Wolf Nejvíc se líbil jako Figaro, ale byl nejoblíbenějším davem večera Claudia Musko jako Susanna, která během premiéry hrála Barbarinu.

Inscenace mě zpočátku potěšila svým Ikea nápadem a také vnesla do hry trochu více pohybu, než jsem si pamatoval z jiných představení. Celkově to dílu udělalo hodně dobře. Mezi druhým a třetím dějstvím však byla přestávka, kterou jsem nemohl pochopit, a když jsem si myslel, že jsem pochopil jevištní uspořádání ve třetí scéně, bylo to zase vyřešeno. A tak lituji, že jsem před operou nevyužil příležitosti a nechal si tuto inscenaci předem vysvětlit.

Suma sumárum ale velmi vydařený večer, který cestu do Stuttgartu více než vynahradil. A nadále věřím, že opera má budoucnost, zvláště pokud se nebudete ostýchat převážet staré a hlavně zaprášené šunky sem a teď.


  • Před více než 40 lety jsem se přestěhoval z okresu do Heilbronnu, protože jsem už nechtěl řídit auto. Od té doby jsem celý rok na dvou kolech...

    Nerozumím těmto cyklistickým ulicím – ať už je to Badstraße, Schleusenstraße v Horkheimu, Titotstraße nebo oblast Frankfurter/Holzstraße.
    V těchto oblastech se beztrestně prohánějí auta a dvoukolové praky a cyklisté jsou dokonce škádlení, pokud se tam pohybují.

    Cyklistické ulice jsou alibistickým projektem vedení města, které před pár lety převzalo ocenění „komunita přátelská ke kolům“.

    • Toto „ťukání“ šlo ruku v ruce s naprosto předraženým členstvím ve velmi zlověstném konstruktu. Administrativa se chce jen ozdobit na náš úkor a k naší škodě. Bohužel, tak se dnes místní politika dělá.