27.8.02024

Přidat fotku: time out | © Shutterstock

populismus

V Heilbronnu opět simulují politiku, ale každý ví, že ani s krásnou symbolickou politikou se daleko nedostanete. Starosta a zastupitelstvo se proto raději uchýlí k populismu – nepomáhá to, ale špatnou náladu v zemi to ještě přiživuje. A jakmile budou naši politici přesně vědět, proti komu mohou nejúspěšněji agitovat, nic je nezastaví.

Skvělým příkladem je zákaz nožů: vůbec nepomáhá, protože neexistuje ani dostatečně kvalifikovaný personál, aby se k vymáhání takových zákazů mohl přiblížit, ani nelze pachatele zákazů odradit. A dávám Jurgen Maurer (Heilbronner Stimme, 27.8.2024. srpna 21: XNUMX) má naprostou pravdu, když uvádí, že takové zákazy se týkají pouze slušných lidí a v konečném důsledku je obtěžují.

Tady je lepší požadavek, aby byla zveřejněna národnost a podle mě i etnicita zločinců. A zvláště v době války, ve které se právě nacházíme, musíme také zveřejňovat hrozby a potenciální teroristy, aby se naše obyvatelstvo mohlo pomalu, ale jistě připravovat na nadcházející konflikty – první ruské drony už u nás létají.

Naši politici budou později úplně překvapeni a nic o tom nevěděli.

Hluchý

“Ossi blogger” se nedávno zeptal, zda byli všichni hloupí. Není pochyb o tom, že 57 let čisté totality mělo dopad nejen na jednotlivce, ale ve větší míře i na celou společnost. Zajišťují také, že budoucí generace budou vyrůstat se zdravotním postižením – i pro nás ve Spolkové republice nám uplynulých dvanáct let zanechalo nejvážnější škody, kterými dodnes trpí příliš mnoho lidí. Jediná zajímavá věc je, kolik generací trvá, než to znovu vyroste, pokud vůbec.

A tak by bylo jen příhodné, aby v roce 1990 byli všichni noví Němci okamžitě a automaticky označeni stupněm invalidity 40. Takzvaná rozvojová pomoc mohla směřovat podle již zavedených linií a každý by věděl, kde vlastně stojí. Ti, kdo byli duševně a morálně zdatnější, využili první příležitosti, která se naskytla, a „utekli“ z východní zóny.

Ti, kteří se na oplátku přestěhovali na východ, dostali odškodnění, a to zcela oprávněně. Stát se ale měl postarat o to, aby v takovém prostředí nezůstali příliš dlouho – už jen kvůli vlastním dětem (klidně to můžete srovnat s Černobylem). Kromě toho měla být vědecky sledována sociální rehabilitace, aby se zjistilo, kdy už pobyt v nových zemích nemá tak škodlivé účinky.

Všichni, kteří se v posledních letech nedokázali z tohoto prostředí osvobodit, jsou nyní většinou uvězněni v jakési permanentní smyčce („Ossi bublina“) a také zajišťují další poškození jejich vlastních potomků, minimálně do totalita poněkud utichla. A my „Wessisové“ moc dobře víme, že i při velmi krátké závislosti se vždy objeví flashback! — najednou jsou tu nacisté opět přijatelní a nacionalismus, rasismus a antisemitismus dostávají volný průchod.

I dnes jsem proto velmi rád, že jsme s rodinou v roce 2002 narychlo opustili východ. Spouštěčem byl náš nejstarší, totiž když se po škole v první třídě zeptal, jestli je špatný nebo dobrý Němec, ačkoliv mu učitelé už odpověděli.

A tak na výše uvedenou otázku blogera jednoduše odpovím: ne, ne hloupý, ale velmi často těžce postižený.

Dodatky

Ralph Bollman píše dnes ve FAZ (27.8.2024. srpna 8, 23:XNUMX), “Peníze [dobré 2 biliony eur!] Východu nepomohly.„Dozvídáme se, že odborný termín „osifikace“, patologická osifikace, již existuje pro „ossi-močový měchýř“.

Pokud předpokládáte, že novináři rádi mlsají, pak moje výše uvedené hodnocení nakonec není tak špatné.

[https://iiics.org/h/20240827081100]

apokalypsa

Konec světa není jen součástí našich životů, ale životem samotným. Skutečně zvláštní věcí je narození, akt stvoření. Poté všichni prostě zemřeme, bez ohledu na to, zda jsme jediná buňka, člověk nebo galaxie. Někteří z nás využívají čas mezi tím k růstu, někteří si ten okamžik užívají a jiní jsou jen otravní. Ale ať děláme, co děláme, všichni musíme zemřít.

Detlef Stern včera se tomuto tématu věnoval ve svém vlastním blogovém příspěvku a dospěl k závěru: “Tak či tak to konci světa nezabrání, ani ho nezpříjemní."

A stejně jako se nestaráme o nesčetné zkázy, které se neustále vyskytují, pokud jimi sami nejsme ovlivněni, sotva se někdo bude starat o náš vlastní soudný den. Šťastný je ten, kdo se dokáže smířit se svým vlastním zánikem.

Detlef Stern Ve svém příspěvku se zabývá otázkou, co vlastně člověk může dělat až do své smrti. Protože předpokládá, že všichni žijeme v infrastruktuře, navrhuje, abychom využili svůj čas k tomu, abychom tuto infrastrukturu trochu zlepšili.

Na rozdíl od něj nevnímám konec světa jako bod v čase, o kterém jen málokdo ví, kdy ho zasáhne, ale jako obyčejný, všudypřítomný a věčný proces, a tím se pravděpodobně nechtěně posouvám blíže k prvním křesťanům, o kterých je řeč, popisují váš vlastní život jako „zrození – umírání – smrt“. Už jsem to jednou udělal přesčas písemné, které lze snadno nahradit slovem „umírající“. Znovu vám připomínám báseň od John Wilkes; Francouzi rádi mluví o „la petite mort“.

A tak by se nás neměl tolik týkat konec světa, jako spíš ta krátká a vzrušující doba před ním. Naopak, měli bychom se ptát sami sebe, jak důsledně dochází ke stvoření. Na to asi nikdy nedostaneme odpověď, a tak nezbývá než doufat, že co nejrychleji rozpoznáme svou vlastní konečnost a začneme se ptát sami sebe, co můžeme dělat se zbytkem naší existence (Martin Heidegger) chtít dělat.

„Nejpříjemnější věk je ten, který má tendenci klesat, a přesto neklesá náhle; a i to, co je na prahu smrti, má, myslím, své vlastní radosti; nebo jsou radosti nahrazeny tím, že už po žádné netoužím. Jak příjemné je unavit své vášně a nechat je za sebou."

Seneca, 1. kniha, 12. dopis (2018: 71)

---