Adventní období 2021

Jsem si jistý, že vám neřeknu nic nového, když vám řeknu, že jsme ve velmi těžkých vodách. Ale možná pro vás bude novinka, když vám řeknu, že je to tak i z pohledu vojáka. Opět to rozhodně nezní moc optimisticky ani tomu nejmírumilovnějšímu člověku a není.

Toto uvědomění mi dělá dobře a nedělá mi radost, zvláště s mým sedmnáctým vánočním dopisem, a nechává mě v Bosně po 1990. První adventní pochody totalitních režimů v Německu v roce 2014n už potřetí zásadně pochybuji o adventním čase a myšlence, která za ním stojí. Pozůstatky adventu a Vánoc samotných najdete v Evropě pravděpodobně jen v málokterém bytě. Křesťanství, osvícenství, evropská myšlenka a pravděpodobně i samotná demokracie již nejsou těmi otřesnými pojmy jako kdysi. Pověrčivost, nepřátelství k vědě a totalitní ideje jsou u nás stále módnější a ovlivňují naše soužití.

Už se ani nehádáme o tom, jak pandemii uchopit, hádáme se o to, jestli vůbec nějaká existuje. Vytahujeme se na sebemenší maličkosti a zakousneme se do stále populárních „genderových hvězd“, jen abychom se vyhnuli řešení skutečných problémů našeho světa. Nedávno naši federální politici dokonce napsali letitý federalistický požadavek na půl cesty do koaličních papírů, aby brzy poté mohli říci: "Za tuto situaci nemůžeme, posledních 80 let jsme nezaspali."

Opravdu špatné na tom není to, že my Evropané se již neshodneme na našich vlastních hodnotách, ideách, smlouvách a zákonech – dokonce ani v rámci Spolkové republiky Německo – ani to, že je příliš mnoho lidí již vůbec nezná (chce ), ale že my Evropané už nehrajeme vůbec žádnou roli, pokud jde o skutečné problémy tohoto světa.

Ani klima, ani světová ekonomika, ani demokracie nezachrání Evropa ani Evropa. Nás Evropany bude zajímat zbytek světa (přes 90 procent!), dokud budeme považováni za užitečnou poslední možnost pro nejchudší z chudých. Právě teď k východní hranici EU přijíždějí statisíce dobře vycvičených, dobře vycvičených, dobře vyzbrojených a dobře vybavených ruských vojáků a my mezitím požadujeme ploty z ostnatého drátu proti napůl hladovějícím migrantům. Hezčí obraz o stavu Evropy dnes nelze nakreslit – a měli bychom být všichni rádi, že o blahobytu a bídě Evropy se již dávno rozhodlo ve Washingtonu a Pekingu.

Zábavné na tom není to, že se tu vlastně stále najdou lidé, kteří sní o velmocenské Evropě, ale to, že my Evropané si vždy musíme nejprve ujasnit, kdo smí na něčem zbohatnout a - zejména - kdo ne, a to ještě předtím, než začneme. přemýšlet o řešení problémů. ZÁVISŤ je pravděpodobně jediná hodnota, kterou máme všichni společnou, ta, která stále drží Evropu pohromadě – Evropa, jednotná v závisti.

Protože teď předpokládám, že už to sama nezažiju, že my Evropané budeme motorem lepšího světa, ale jsem docela optimista, že nás zase zachrání Američané, můžu se věnovat těm lidem, kteří jako If you i nadále se držet naší evropské myšlenky a tím i hodnot, které jsou stále absolutně platné a jednou zvítězí ku prospěchu všech – prostě to bude trvat zase o něco déle.