pracoviště

Hlavní fotografie: Městská knihovna Heilbronn

Na mé současné životní situaci je hezké, že se mohu sám rozhodnout, zda, kdy a jak chci pracovat. A nejlepší na tom je, že jakmile si uvědomím, že tato práce není produktivní a ani trochu zábavná, jsem jediný, koho za to můžu vinit. Pak okamžitě ztrácím trpělivost a propouštím se bez upozornění! – To jsem si měl dovolit před desítkami let.

To má ale velmi příjemný vedlejší efekt, protože ti, kteří o tomto faktu vědí, se snaží nejen neustále hlídat „faktor zábavy“, ale dělají vše pro to, aby neztratili ze zřetele dříve společně stanovené cíle, o které přijít.

Jediný problém je v tom, že si poté můžete s trochou výčitek svědomí dokonce vzít odměnu za odvedenou práci, vždyť nám do toho desítky let vtloukali, že práce by neměla být zábavná – alespoň ne skutečná práce . Proto jsem také rád, že jsem ve své práci většinou sloužil a nepracoval – takže jsem si mohl vždy dovolit neztratit ze zřetele faktor zábavy, a to ani v těch nejneskutečnějších situacích. A když něco takového nebylo vůbec možné, bylo nesmírně uklidňující vědět, že skutečně existují lidé, kteří práci berou jako nutkání a jako něco nepříjemného celý život.

Mohu také říci, že bylo velmi příjemné, že jsem celý svůj profesní život mohl strávit v zaměstnáních, z nichž každá měla v sobě alespoň něco dobrodružného. A když mi bylo vzhledem k mému věku umožněno poznat i kancelářské podlahy, ty už byly spojeny s virtualitou a velmi flexibilní mobilitou a byly tedy opět dobrodružstvím samy o sobě. Takže jsem si nikdy nemohl stěžovat a už v 1990. letech jsem měl všechny pracovní zkušenosti, kterým dnešní lidé čelí, s tak pěknými výzvami, na které je hezký pohled. A pro mnohé z nás byly powerpointové prezentace a videochaty již v noughties naprosto zastaralou záležitostí, která mi při dnešních výkonech vhání slzy do očí. Až když mi čerstvý absolvent vysoké školy poradí, abych vylepšil své vlastní prezentace pomocí Powerpointu, moje strašidlo zmizí. Od kamaráda profesora ale vím, že něco takového se vlastně pořád učí, alespoň na univerzitách — určitě ti, kteří teprve nedávno nafotili diapozitivy zpětného projektoru a nyní užaslým studentům prezentují diashow.

Mezitím se ale pracovní prostředí, jako jsou coworkingy a home office, pomalu stávají mainstreamem, které v noughties prostě patřily k příjemnému pracovnímu prostředí, ale bohužel ještě nemohly přijít s tak skvělými jmény. Současné věci nás snad chytnou jen tehdy, když budou mít i sexy jméno.

Rád vzpomínám na devadesátá léta, kdy jsem za jízdy shrnul výsledky své práce na komunikátoru Nokia a poslal je šéfovi e-mailem nebo faxem v závislosti na konfiguraci mé vzdálené stanice. A pokud chtěl, aby to vypadalo hezky, najal si na to sekretářku a já jsem pod to musel dát svůj podpis, když jsem se vrátil do kanceláře. A i tehdy powerpointové prezentace ukazovaly to podstatné, a pokud tam byly obrázky, tak pár nahých lidí, které bylo vidět na vteřinu nebo dvě, jen aby upoutaly pozornost publika.

Ale dost starých dobrých časů. Nyní mám svou vlastní domácí kancelář – celou pro sebe – a protože během COVID-19 jsem mohl obdivovat řadu pracovišť prostřednictvím videokonference a zvláště mě zaujalo vybavení Detlefova hvězdas působištěm, chtěl jsem si také dopřát trochu luxusu, poskytl mi to správné vybavení.

Kromě opravdové a pohodlné kancelářské židle mám ještě pohodlnější postel, hned vedle psacího stolu s dostatkem místa. Stůl má velkou obrazovku počítače, která je vhodná pro výzkum i pro sledování televize. Na práci a na povinné videokonference mám vlastní počítač, a pokud to s virtuálními operačními systémy nefunguje, mám jiný počítač s operačním systémem Windows. A skutečně jedinou novinkou — která mimochodem velmi dobře funguje — jsou virtuální kanceláře v metavesmíru, které jsou také čím dál atraktivnější.

Jediné, co mé domácí kanceláři nyní chybí, je velmi specifický espresso kávovar a mini lednička, i když pro tuto jsem se nerozhodla.

K tomu se mohu nadále opírat o osvědčené koncepty mobilní práce, které se, což je zajímavé, stále velmi dobře obejdou bez předražených a neefektivních co-workingových prostor. Letiště jsou stále ideální pro první setkání, později využívají velmi dobře vybavená pracoviště ve veřejných knihovnách. A pro další diskuse jsou stále nejlepší volbou pěkné hotelové lobby.

A jediná věc, která se za ta desetiletí skutečně změnila, je to, že nyní můžete místo obvyklých mincí ukazovat karty do knihovny.

V konečném důsledku se však statusové symboly daleko předimenzovaných firemních sídel budou prosazovat i nadále, neboť stále a výhradně záleží na tom, kolik peněz kdo nasype do písku. A člověk se rád nechá měřit výší těchto částek. Můžete to velmi dobře vidět v Googleplexu, Apple Parku, ústředí Amazonu nebo mnoha dalších nových sídlech společnosti, které sdružují co nejvíce zaměstnanců na jednom místě – včetně zde v Heilbronnu a okolí.