Foto příspěvku: Archiv | © Pexels na Pixabay
Zcela atypicky pro mou práci jsem byl pověřen personální prací velmi pozdě. Na jednu stranu to mé povaze vlastně docela vyhovovalo, ale na druhou stranu to bylo spíše kontraproduktivní. Zejména někdo na vedoucích pozicích by měl o personální práci alespoň trochu vědět předem. Zpětně vím, že se dá vést i bez něj, ale že to nemusí být nutně výhoda pro všechny zúčastněné.
A sotva jsem měl později své první zkušenosti s personální prací, uvědomil jsem si existenci archivů. Bez archivace není dobrá personální práce, administrativa a projektové řízení. A za prvé, záloha nebo extra velký e-mailový účet není archiv!
A jakmile jsem si uvědomil potřebu archiválií a jejich přednosti, okamžitě jsem si musel položit otázku, jak archivovat utajované informace, jejichž autor už není nikomu znám?
Mezitím také vím, že existují archivy opravdu na všechno — alespoň tady v Německu a pravděpodobně v celé západní kultuře. A měl bych si to hned vyhledat, protože Josef Henrich logicky měl zmínit Archive ve své knize Nejpodivnější lidé na světě: Jak se Západ stal psychologicky zvláštním a zvláště prosperujícím. Každopádně se dá říct, že vše, co se archivovat nedá, nebo ještě lépe, na co nemáme archivy, se vůbec nevyplatí dávat na papír.
Někdy musíte archivy nejprve informovat, že je třeba archivovat vaše vlastní dokumenty; užitečné, pokud se můžete odvolat na příslušné zákony, vyhlášky nebo nařízení. A pak to začíná být opravdu vzrušující, protože archivace je věda sama o sobě a v ideálním případě ji dělají lidé, kteří jsou na to také vyškoleni.
Je vždy vzrušující zažít to, co považujete za nutné archivovat a co se skutečně archivuje. Ještě více vzrušující je to, co vůbec nepovažujete za hodné archivace, ale u kterého se každému archiváři doslova srazí sliny. Proto jsem došel k závěru, že bylo předem dohodnuto, že všechny dokumenty budou předány do archivu a o tom, co se do archivu nakonec dostane, rozhodují archiváři na místě.
Jako předseda spolku se v současné době zabývám dvěma velmi odlišnými archivy, jednak Městský archiv Heilbronn, což je archiv Freie Wahlervereinigung Heilbronn e. V. vedený jako sklad D 158, a na druhé straně s Historické archivy Evropské unie ve Florencii, kteří spravují archiv EUROPA-UNION Heilbronn pod referenčním kódem EUHN.
To zajišťuje, že budoucí generace si mohou udělat vlastní obrázek o dobrovolné práci obou sdružení.
Věta, pravděpodobně Jeana Paula, že vzpomínky jsou jediným majetkem, který nám nikdo nemůže vzít, patří do zásoby impotentně sentimentální útěchy, která by chtěla subjekt přesvědčit, že zříkající se stažení do nitra je právě naplněním kterou odvádí. Založením vlastního archivu si subjekt zabaví vlastní zásobu zkušeností jako majetek a tím z ní udělá opět něco zcela externího subjektu. Vnitřní výtvory minulosti se stávají nábytkem, stejně jako každý biedermeierovský kus vznikl jako vzpomínka ze dřeva.“
THEODOR W. ADORNO, MINIMA MORALIA (14. VYDÁNÍ 2022 [1951]: 189)
Dobře spravovaný archiv má velkou cenu, protože – jak se již stalo – může rok od roku mizet nepříjemný obsah. Následující generace se z toho mohou poučit a možná po letech to bude znovu hlášeno.
Kde jsou lidé, jsou také lidé a chyby se stávají. Proto jsou tak důležité profesionálně spravované archivy. Pochybuji však o stranických archivech, které alespoň částečně spravují stranické nadace.