Árijci

Přidat fotku: Lidé | © Stefan Keller na Pixabay

Dnes píši o velmi ošklivém, pravděpodobně také extrémně problematickém tématu, které jistě u mnoha spoluobčanů povede k naprostému nepochopení, ne-li k velmi razantním reakcím. Těžko se k tomuto tématu dá přistupovat ze správné perspektivy a proto se o to ani nesnažím. Také píšu – jak jsem to vždy dělal zde na tomto blogu – jednoduše z Lamängu a sám vidím, kam mě mé myšlenky vedou.

Důvodem tohoto blogového příspěvku je několik velmi smutných rozhovorů, které jsem si během posledních dní mohl poslechnout a některých jsem se i zúčastnil. Ty mě zase přiměly přemýšlet o sporu se samozvaným velmi mladým Árijcem, který jsem musel vést jako předseda EUROPA-UNION Heilbronn na pěší zóně. Proto nyní uvádím tento nesmysl jako název svého příspěvku, abych hned na začátku vyloučil nedorozumění a hned od začátku dal k tomu dostatečný důvod těm, kteří by mě velmi rádi nepochopili.

Takže tento sebepřiznaný Árijec, nejhorší případ domnělého Volksdeutschera, trval na tom, že jako Árijec – ani s vysvědčením ze školy, ani s výučním listem nezaměstnaného Němce, který se také vyhnul vojenské službě – by se k němu měli chovat jeho spoluobčané. dokud nebude nasycen jeho slavný konec. Zároveň mi popřál jako zastánce migrace mor na krku a popsal mě jako skutečně v pohybu, jako lidového škůdce, který pomáhá ještě horším „lidem“ ničit německý lid.

Poněkud vzdělanější spoluobčané, zejména ti, kteří se dokážou uživit, se takovýchto výroků moudře zdržují, pouze tuto domnělou skutečnost formulují o něco bezohledněji a nakonec celou věc přivedou ke stejnému bodu: "Oni nebo my!"

Problém je v tom, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“?

Znám např. B. Teď ne, což by mě mohlo přimět identifikovat se s hloupým, líným lenochem a vypěstovat si s ním pocit sounáležitosti. S tímto pánem mě spojuje samotné občanství. A v případě, že by trval na společné "etnicitě", to by se pak muselo dále rozlišovat, protože tam jsou velmi odlišné německé národy, o kmenech nemluvě.

V minulosti, pokud vůbec, měli všichni pár společných věcí, které by se snad ještě dnes daly spojit v etnickou skupinu, která se může skládat ze tří kritérií, totiž německý jazyk, náboženství, přičemž protestant je rozhodující a Židé a katolíci by byli tolerováni a nakonec i společná "německá kultura".

A kdybyste to v dnešní době vzali doslova, bylo by to pro mnohé z nás rozhodně velmi, velmi osamělé. Zvláště pokud berete jako měřítko svůj vlastní výkon nebo vlastní preference. Každopádně s tím (už) stát neuděláš. A tak je tu o něco odolnější kritérium a tím je občanství. A kdo to dostane nebo ne, je úkolem „administrátorů“, kteří rozhodují na základě předpisů podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Skutečným jádrem věci je, že můžete zdědit své občanství, a to samo o sobě činí všechna pravidla pro získání občanství absurdními – uvádím zde jen samozvaného Árijce.

Celá věc nás však ve skutečnosti nevede dál, pokud chceme určit, kdo „my“ vlastně jsme. A to vždy závisí na aktuálním prostředí, fotbalovém týmu, stole štamgastů, společnosti, sousedství, ulici, rodině, turistické skupině atd. Je to vždy „my“ a obvykle pokaždé jiné.

A v důsledku toho jsou „kostky“ pokaždé jiné.

A ani to nás nevede o moc dál, a tak je třeba si položit otázku, co tím lidé vlastně myslí, když tak vehementně a někdy velmi zarputile mluví o „oni nebo my!“?

Takže říkám upřímně, že je to nakonec jen „problém distribuce“. Kdybychom všichni žili v ráji, pak by neexistovalo nic takového jako „oni nebo my!“. Všichni bychom byli „my“ a žili jen sami se sebou, i říhání a prdění vlastních sousedů by nás jen stěží srazilo z nohou.

„Zemře“ by pravděpodobně přišla do hry pouze tehdy, kdybychom se museli bát, že nás někdo bude chtít z těchto snů vytrhnout, nebo kdybychom se nakonec dokonce báli, že nám „umřít“ sejme máslo z chleba.

To by pravděpodobně určilo, kdo „oni“ ve skutečnosti jsou, totiž přesně ti, o kterých věříme, že ohrožují naši vlastní existenci – a tak nakonec všichni ostatní – kromě nás samých – jsou „oni“, alespoň potenciálně.

Není pochyb o tom, že problémy s distribucí existují a jsou stále vážnější, zvláště když si sami uvědomíme, že stárneme, a proto jsme slabší, zranitelnější a potřebujeme pomoc. A alespoň na samém konci jsme to všichni „my“, kteří nás provázejí do posledního dechu a možná nám i usnadňují posledních pár hodin – i kdyby to byl černý Afričan!

A teď, velmi stručně a bezbolestně: šaškárny „Oni nebo my!“, bez ohledu na to, jak komplikované, ve skutečnosti nikoho nedostanou dál! Ale ano, jsou dobří a milí lidé, stejně jako zlí a špatní lidé - jsme všichni! Alespoň v očích kohokoli jiného.

Proto „my“ musíme hledat pravidla a zákony, které nám společně usnadňují život. A především „my“ musíme také dodržovat pravidla a zákony, které jsme si vytvořili a pak je dodržovat.

A podle toho, jak to děláme a kdy to děláme nebo ne, existuje „my“ ti dobří nebo „my“ ti špatní – což se může během jediného lidského života velmi často a velmi drasticky změnit.

A tak budeme dál žít společně s ostatními, těmi, kteří mají německé občanství i těmi, kteří je (zatím) nemají. A nadále budeme žít s těmi, kteří nemluví německy, nemají maturitu nebo práci, stejně jako s těmi, kteří se podle našich vlastních měřítek chovají naprosto špatně nebo dokonce soustavně porušují pravidla a zákony.

Pokud můžeme něco změnit, pak neustálým domáháním se a žalováním za dodržování pravidel a zákonů. A to je nejlepší, když sami dodržujeme pravidla a zákony.

Chceme-li něco změnit, pak tím, že se zmocníme mluvit dobře německy, věřit v Boha nebo alespoň v dobro v lidech a hlavně dát příklad kultury, kterou bychom tak rádi viděli u druhých.