Foto příspěvku: přemítající žena | © Pixabay
Dnes mám zase chuť a čtení poezie je na pořadu dne. Přemýšlím, jestli by nebyla vhodná příležitost zarecitovat pár krátkých básniček jako rádce čtení.
Napadá mě přitom báseň z vlastního mládí, která obecně Samuel Taylor Coleridge připisoval tomu, aniž bych pro to, alespoň pokud vím, poskytl jakýkoli důkaz.
Přesto je to velmi krásná a také nadčasová báseň.
Co kdybys spal?
Co kdybys spal?
A co když se vám ve spánku zdálo?
A co kdybys ve svém snu šel do nebe
a tam utrhl zvláštní a krásný květ?
A co když, až se probudíš,
měl jsi květinu v ruce?
Ach, co než?
„Nečteme a nepíšeme poezii, protože je to roztomilé. Čteme a píšeme poezii, protože jsme členy lidské rasy. A lidská rasa je plná vášně. A medicína, právo, obchod, inženýrství, to jsou ušlechtilé cíle a nezbytné k udržení života. Ale poezie, krása, romantika, láska, to je to, pro co zůstáváme naživu."
Robin Williams jako John Keating ve Společnosti mrtvých básníků (1989)
