Přidat fotku: Bundestag | © Clareich na Pixabay
Nedávno se mě zeptal jeden můj profesionální přítel politik, proti čemu jsem vlastně byl vše profesionální politik? Rád bych mu zcela spontánně odpověděl, že to bylo přesně to obecné „škatulkové myšlení“.
To by však našemu přátelství ani tématu neodpovídalo, a tak jsem začal přemýšlet...
Moje chápání „profesionální politiky“ je založeno na přednášce před sto lety Max Weber, což vy také zde může najít. Weber by mu odpověděl takto:
"Jen ti, kteří si jsou jisti, že se nezlomí, pokud je svět z jejich pohledu příliš hloupý nebo příliš zlý na to, co jim chtějí nabídnout, mohou říci: 'Přesto!' "Povolání" pro politiku má jen on."
Max Weber (Politika jako profese, 1919)
Max Weberjeho přednáška stojí za přečtení i dnes a většina jeho výroků je stále platná. Nejvíc se mi líbí pravděpodobně nejznámější Weberův výrok:
"Politika znamená silné, pomalé vrtání tvrdých prken s vášní a smyslem pro proporce zároveň."
Max Weber (Politika jako profese, 1919)
A právě na tomto výroku bych rád vyjádřil své obavy o nejednoho profesionálního politika, který stále více preferuje rychlé záběry a mediální výlevy před smyslem pro proporce a pomalým vrtáním tlustých prken. Chybí mu také jakákoli vášeň a signály občanům, že politika je „profese jako každá jiná“ a že si na své peníze musí nějak vydělat.
Existuje také Weberovo prohlášení:
„…demokracie bez vůdce, to znamená: vláda ‚profesionálních politiků‘ bez práce, bez vnitřních charismatických vlastností, které dělají vůdce. A to pak znamená to, co příslušná stranická frakce obvykle označuje jako pravidlo ‚kliky‘.“
Max Weber (Politika jako profese, 1919)
Hans August Lucker, bývalý poslanec Bundestagu a Evropského parlamentu řekl před několika lety svým kolegům zde v Heilbronnu:
"Už nejste politici, jen lepší správci."
Hans August Lucker (2006)
Nechci zacházet zase tak daleko, ale všiml jsem si, že pro charismatické politiky, kteří vyčnívají z davu svou vhodností, výkonností a schopností vypracovat se ve stranickém aparátu, je to čím dál těžší. Asi po sedmdesáti letech jsme se pravděpodobně všichni dostali do průměrnosti.
To ale většinu spoluobčanů těší, vždyť „jejich“ politik je rozhodně „jedním z nich“ a mnozí si také myslí, že se na něj mohou dívat přes prsty. Někteří dokonce věří, že nad nimi mají trochu „moc“.
Problém však nastává, když občané náhle očekávají, že „lepší správci“ vyřeší přes noc světoborné problémy.
Zde bych se rád připojil v jejich prospěch, zkoušejí to znovu a znovu, většinou také mediálně zveličené, a nakonec vždy dojdou ke stejnému výsledku, totiž že mediokracii a řešení nelze vzít přes noc.
Ale ani to se po nás nevyžaduje, protože jsme se všichni za posledních pár desetiletí rozhodli, že se pro nás politika pomalu provrtává tlustými prkny se smyslem pro proporce, a proto se i se stávajícími i novými problémy a výzvami vypořádáváme objektivně. a postupně se musí řešit.
Jinými slovy, přecházíme od jednoho kompromisu k dalšímu a doufáme, že neztratíme ze zřetele cíl. Tento přístup se osvědčil v Bonnské i Berlínské republice a mezitím se stal také zvláštní formou politiky. Protože i kdyby byli všichni dnešní profesionální politici stejného názoru, výsledkem by byl kompromis.
Pro nás občany to také znamená, že nemůžeme mít „demokracii bez vůdce“ a „demokracii vůdce“ zároveň!
Proto my občané nesmíme najednou chtít běhat po domnělých vůdcích. Záměrně říkám údajně, protože odkud se ty světelné postavy mají vůbec vzít? Rozhodně nepocházejí ani zvenčí politiky, protože by pak museli přiletět ze zadní části Měsíce.
A proto, abych odpověděl na původní otázku mého přítele a profesionálního politika, profesionální politici se nesmějí pokoušet oklamat občany, aby uvěřili, že jsou to právě tyto nové postavy světla, které mají také odpověď na všechny problémy tohoto světa, ale musí se dostat zpět k tlustým prknům zpět, která pak vrtají co nejpomaleji s citem pro proporce, tvrdě a hlavně s vášní.
V kostce: Mám něco proti politikům, kteří odmítají dělat svou skutečnou práci a místo toho straší talk show a jiné příležitosti. Protože ani oni nezachrání svět! Jen my občané můžeme zachránit svět a naši politici by nám v tom mohli pomoci, stejně jako všichni státní zaměstnanci.
"Lidé s odvahou a charakterem jsou pro ostatní lidi vždy velmi děsiví."
Hermann Hesse, Demian: Příběh mládí Emila Sinclaira (1974 [1919]: 36)
