Foto příspěvku: můj věčný plamen | © Shutterstock
O svých čtenářích toho moc nevím. To jsou také trvalé náznaky Detlef Stern dlužno, kdo mi rád připomíná, že neděláš všechno, i kdybys mohl. Nenaráží na základní morální princip, ale neustále mi připomíná rostoucí excesy našeho obecného nařízení o ochraně osobních údajů.
Někteří z mých čtenářů rádi čas od času na mé příspěvky odpoví e-mailem nebo při osobní schůzce. Málokdo využívá možností, které poskytuje weblog a napíše odpovídající komentář, zapojí se v nedávno poskytnutém fóru nebo mi zanechte poznámku na blogu. Ostatní čtenáři se přihlásili a budou informováni o nových příspěvcích na blogu e-mailem.
A to jsou čtenáři, na které si mohu udělat vlastní názor — mimochodem velmi pozitivní!
Pro mě zůstává většina mé čtenářské obce skryta v temnotě internetu. Vidím, že tito čtenáři zde existují pouze na základě počtu návštěv a přiřazení zemí nebo volání na mé „mezinárodní“ stránky weblogu. Skutečnost, že tyto čtečky skutečně existují, potvrzují i dotazy reklamních společností a poskytovatelů služeb, kteří by si jinak můj weblog nevšimli.
Proto neznámému čtenáři věnuji tento blogový příspěvek a zapaluji výše uvedené "věčné" světlo jménem všech ostatních.
Vážený neznámý čtenáři!
Děkuji za to, že jsi. Nevím, kdo jsi nebo kde bydlíš a pracuješ, ale asi máme hodně společného. Alespoň o svém světě přemýšlíme stejně jako o sobě a rádi slyšíme názory ostatních.
Nedávno jsem byl z Tomáš Michl, jeden z mých čtenářů, kterého osobně znám a velmi si ho vážím, jaká bych od čtenářů očekávala? Sdílím jeho názor, že mnoho spoluobčanů je na silnici kritických a přemýšlivých. To je však bohužel pro komunitu málo platné, pokud si své znalosti nebo pochybnosti nechávají většinou pro sebe.
Douglas Adams to velmi výstižně formuloval ve své rozhlasové hře „Stopařův průvodce po Galaxii“ tím, že mimoděk zmínil, že krátce předtím, než Vogoni zničili náš svět, našel člověk řešení všech problémů ve vesmíru. A pak nám dá vědět, že toto řešení není "42".
Vzhledem k tomu, že tě, milý neznámý čtenáři, neznám, je pro mě těžké formulovat, co od tebe očekávám. Ale byl bych rád, kdybyste – alespoň čas od času – vyšli z úkrytu a vyjádřili svůj názor na názory, domněnky a tvrzení nabízené zde na weblogu.
Protože jsme-li my lidé něčím, pak jakýmsi komunikačním prostorem, který existuje proto, že se setkává co nejvíce různých názorů a pohledů, tře se o sebe a my si pomalu, ale jistě tvoříme společný obraz toho současného navzdory nebo právě kvůli výslednému konflikty dostávají realitu.
A čím lépe spolu komunikujeme, tím lepší je současný obraz naší vlastní reality.
Milý neznámý čtenáři, vím, že to není jednoduché, zvlášť když své vlastní myšlenky vkládáš na World Wide Web, který je přijímá, ale také je vede přímo k digitální nirváně jako hromosvod.
A tak jsem rád, že vím, že existuješ. A doufám, že některé z mých myšlenkových pochodů vás také podnítí k tomu, abyste si protiřečili a že budete moci přehodnotit jedno nebo druhé.
„Kdybych mohl definovat nesmysly doby, přišla by v úvahu jen jedna věc: komunikovat. Autor nekomunikuje se svým čtenářem. Snaží se ho svést, pobavit, provokovat, povzbudit. Jaké množství (stále živých) vnitřních pohybů a odpovídajících výrazů pohltí takové brutální slovo skluz na odpadky! Muž a žena spolu nekomunikují. Rozmanité hádanky, které si navzájem kladou, najdou své nejzapadlejší řešení, jakmile se mezi ně dostane tento nesmyslný koncept. Katolík, který si myslí, že komunikuje s Bohem, by měl být na místě exkomunikován. Člověk se modlí k Bohu a nemluví, ale přijímá svaté přijímání. Všechny naše šťastné i marné pokusy komunikovat se světem, dotýkat se a ovlivňovat sami sebe, celá rozmanitost našich emocí a záměrů padají za oběť pustině a monotónnosti sociotechnické zkratky. Tímto způsobem povzbuzujeme nesmyslné, kteří jedí náš jazyk s velkou chutí.“
Bodo Strauss, Ten dole na špičkách (2004: 41)
