Přidat fotku: Dem/Aut/Ocracy | © shutterstock
Nedávná zpráva, že se Čína, Indie, Bělorusko, Mongolsko, Tádžikistán a další země zúčastní vojenských cvičení Vostok 2022 v Rusku, pomáhá udržovat otevřenou diskusi o tom, jaká by mohla být cesta vpřed k utváření nového světového řádu. V podstatě opakuje pochybnosti o proklamovaném postoji podporovaném USA, že budoucnost světových vztahů bude utvářena konfrontací mezi demokratickými a autoritářskými zeměmi. Na cvičeních Vostok 2022 se totiž zúčastní demokratické země (Indie, Mongolsko) a autoritářské země (Bělorusko, Čína, Rusko, Tádžikistán), a to na základě kritéria, podle kterého účastníci „Summitu pro demokracii“ prosazovaného prezidentem USA, Biden, v prosinci 2021, byly vybrány. Ale to není jediná skutečnost, která zpochybňuje princip opozice mezi demokratickými a autoritářskými zeměmi.
Jak někteří zdůraznili, seznam účastníků „Summitu pro demokracii“ byl založen spíše na politických zájmech USA než na „objektivním“ hodnocení respektu k právnímu státu. Summitu se například zúčastnil prezident Filipín, Rodrigo Duterte, který je obviněn ze zločinů proti lidskosti a je vyšetřován Mezinárodním trestním soudem (ICC), a zeměmi jako Irák, Angola a Demokratická republika Kongo, které Freedom House považuje za méně respektující právní stát než Maďarsko, která nebyla pozvána. Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosaze své strany pozvání odmítl.
Dalším významným faktem byla hlasování, která proběhla ve Valném shromáždění OSN po ruské invazi na Ukrajinu. Zatímco 141. března proběhlo téměř jednomyslné hlasování (3 hlasů) odsuzující agresi, pouze pět hlasů proti a 35 se zdrželo hlasování, včetně Číny, Indie a Jižní Afriky, 7. dubna však navrhované pozastavení Ruska od Human Rada pro práva Spojených států měla 93 hlasů pro, 24 proti a 58 se zdrželo hlasování (Čína hlasovala proti, zatímco Brazílie, Indie, Indonésie, Mexiko a Jižní Afrika se zdržely hlasování. Indie a Indonésie jsou podle počtu obyvatel první a druhou největší demokratickou zemí v Asie).
Dalším významným bodem je 14. summit BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), který se konal ve dnech 23. a 24. června a je sdružením, které sdružuje autoritářské a demokratické země. Na konci summitu byla schválena deklarace, která znovu potvrzuje (kromě pokryteckého schvalování hodnot svobody, demokracie a respektu k lidským právům) podporu multilaterálním institucím, zejména WTO a MMF.
Je faktem, že na mezinárodním poli, kde stále převládá logika mocenské politiky, jsou spojenectví obvykle budována na základě politických zájmů, nikoli na základě sdílených hodnot, a historie mezinárodních vztahů má řadu příkladů takových aliance Během konfrontace s bývalým SSSR USA neváhaly vstoupit do spojenectví s režimy Řecka, Portugalska a Španělska, které byly nejen autoritářské, ale také diktátorské, zatímco v Latinské Americe v boji proti šíření komunismu tolerovaly, resp. podporoval latinskoamerické diktatury, dokonce pasivně přijímal zvrácení výsledku demokratických voleb.
Tato fakta byla připomenuta, protože se věřilo, že jasně zdůrazňují, že starý světový řád, založený pouze na americké nadvládě, ztrácí akceptaci a že tváří v tvář úkolu přepracovat nový světový řád se objevují dvě alternativy: jedna je označena prezidenta Bidena, který za zástěnou opozice mezi demokracií a autokraciemi ve skutečnosti zamýšlí zachovat americkou hegemonii; druhou je přijmout skutečnost, že se objevují noví aktéři světové politiky, kteří se chtějí podílet na stejné úrovni jako Spojené státy na vládnutí rostoucí globální vzájemné závislosti, a tím na budování nové, vyváženější a více mírový světový řád.
První alternativou je slepá ulička. Neodpovídá sbližování zájmů v bodech společného zájmu, jako je změna klimatu, poskytování globálních veřejných statků, jako je námořní bezpečnost, předcházení konfliktům, zejména v Africe, a globálním pandemiím, nemluvě o předcházení jaderná katastrofa. Během studené války spolu soupeřily dva kontinenty, které měly zhruba stejnou populaci; byly to ekonomické systémy bez ekonomicko-průmyslových vazeb a průmyslově, technologicky a vojensky rovnováha váhala na straně USA. Dnes se svět radikálně změnil. Existují noví hráči s populací, která je 4-5krát větší než v USA a jejichž průmyslové, technologické a vojenské systémy konkurují USA a jsou s nimi propojeny.
Druhá alternativa je jediným bodem, ve kterém může dojít ke sbližování mezi různými aktéry světové politiky, a je také jedinou, která, byť z dlouhodobého hlediska, může umožnit autokraciím, aby se vyvíjely směrem k demokratičtějšímu systému, jako tomu bylo např. v případě režimů Španělska, Řecka a Portugalska. Posílení role multilaterálních institucí – nejprozíravějšího dědictví, které nám zanechala Rooseveltovská Amerika – je charakteristickým faktorem, jak vysvětlil Joseph Stiglitz ( "Jediná cesta vpřed vede přes skutečný multilateralismus, ve kterém je americká výjimečnost skutečně podřízena společným zájmům a hodnotám, mezinárodním institucím a formě právního státu, z níž nejsou osvobozeny USA.") a v poslední době tím Fared zakaria ve Washington Post („Mnohem lepší způsob, jak zarámovat rozdělení světa, je mezi zeměmi, které věří v mezinárodní řád založený na pravidlech, a těmi, které nevěří."). Dodnes však USA dělají pravý opak: vyzývají k intervenci ICC za ruské zločiny na Ukrajině, ale smlouvu nikdy neratifikovaly; protestuje proti čínskému porušování Jihočínského moře, ale nikdy nepodepsala Úmluvu OSN o mořském právu.
Trumpovo zvolení prezidentem zdůraznilo, že atlantická politika již není politikou obou stran, ale předmětem politického sporu. Je proto nepravděpodobné, že by USA převzaly vedoucí roli ve světové politice zaměřené na posílení multilaterálních institucí. Je také nepravděpodobné, že by některá z autoritářských zemí byla schopna převzít tuto vedoucí roli. Jediným aktérem, který může v tomto ohledu sehrát aktivní roli, je EU, a to nejen proto, že multilateralismus je politikou, na které se shodnou všechny evropské země, ale také proto, že jde o oblast nejvíce otevřenou světovému obchodu, a proto má objektivní zájem na posilování mnohostrannosti. institucí. EU se rozhodně musí stát důvěryhodným partnerem v globálním měřítku, a proto musí podniknout kroky k autonomní zahraniční a bezpečnostní politice.
Dominik Moro je evropský federalista a v současnosti koordinátor pro obranné a bezpečnostní záležitosti v Centru pro studia federalismu (Centro Studi sul Federalismo) v Turíně. Poznal jsem a ocenil jsem Domenica v UEF jako velmi schopného a bojovného federalistu. Jsem velmi rád, že ho mohu přivítat jako hostujícího bloggera.
