demokracie na pokraji

Foto příspěvku: Abyss | © Shutterstock

Když se ohlédnu zpět, musím přiznat, že demokracie zde v Německu nikdy nebyla tak populární, jak se nám vždy tak hezky říká. Už v mládí jsem se mohl přesvědčit, že naše dvě lidové strany se takto vymezují jednoduše proto, že každá vždy nabízela domov alespoň jedné velmi silné antidemokratické menšině. A i dnes se až příliš mnoho lidí bez výčitek svědomí nazývá socialisty, ačkoli je jasně jasné, že demokracie a socialismus jsou čisté polární protiklady.

V ostatních lidových stranách jsou tito lidé pravděpodobně jen díky naší historii, jsou trochu opatrnější a mají tendenci se označovat za „národní konzervativce.“ Ale i v malých stranách jste vždy potkali bývalé i nové národní socialisty, fašisty , monarchisté, komunisté nebo i socialisté od samého počátku, kteří hledali politický domov pro sebe nebo kteří neměli šanci proti svým podobně smýšlejícím lidem v zavedených stranách.

Je pravda, že demokratické státy nás Němce v roce 1945 zachránily, i když příliš mnoho spoluobčanů stále tuto událost bez výčitek svědomí nazývá pádem Německa a naší největší porážkou. Protože nás však demokracie nejen učinila opět společensky přijatelnými v mezinárodním společenství, ale přinesla nám i ekonomický úspěch a pro většinu z nás nebývalou prosperitu, byla prohlášena za státní důvod.

Demokracie má ale vždy své stinné stránky, a to osobní zodpovědnost, nutnost participace, dostatečnou transparentnost vlastního jednání, akceptování jiných názorů a asi nejhůře povinnost solidarity se všemi „spoluvládci“.

To také všichni věděli, a tak od počátku naší republiky bylo důležité, aby se každý (politicky) vzdělával a nejen, že jsme vytvářeli vzdělávací instituce všeho druhu a dotovali i další soukromé vzdělávací snahy a nabídky, ale také jsme cenil je veřejnoprávnímu vysílání a sám kultuře dal velmi vysokou prioritu. A pro jistotu i naše kostely byly – na rozdíl od lepších znalostí – znovu přivedeny na palubu, ačkoli si za svou domnělou „věrnost“ i dnes velmi dobře účtují!

K dovršení všeho dostaly naše demokracie v Evropě dokonce vlastní ideu s velmi konkrétním cílem, a to postupným sjednocováním demokratické Evropy směrem k budoucí demokratické světové unii: humanismus a právní stát se staly obecně uznávanými principy.

A všichni zúčastnění hned od začátku věděli, že alternativy k tomu jsou méně růžové a že dotyčné země navíc obviňují totalitu, že jimi už mají dost. Totalita shrnuje ty politické modely, které se staví proti demokratickým alternativám, přičemž je v konečném důsledku jedno, zda se antidemokrat označuje za socialistu, nacistu, fašistu nebo oligarchu – výsledek pro nás občany je vždy stejný! A i když se o to politologové stále více přou, obětem je zatím opravdu jedno, zda je zavraždili socialisté nebo fašisté.

Přesto se od počátku, a to i v německé stranické centrále, pracovalo proti naší demokracii. Jean Monnet nejprve jsme museli SPD nadchnout Evropou jako cílem všech našich demokratických snah, i když peněžní dary z USA rozhodně neškodily jednotlivým politikům ze všech stran. Na druhé straně unijní strany vytvořily mýtus německého národního státu s jeho hospodářským zázrakem jako motor našeho úspěchu od začátku a podkopaly tak Evropu jako celek.

Obě lidové strany společně během desetiletí proměnily cíl všech našich demokratických snah, totiž evropský federální stát, v difúzní konstrukt Evropy, pod níž si každý dokáže představit přesně to, co sám považoval za šik a vhodné. Evropa byla zpochybňována úplně sama, protože by v našich zemích projevila demokracii!

Demokracie je nejnamáhavější pro ty, kdo z ní chtějí mít největší zisk, protože využít výhod celých skupin obyvatelstva je ve fungující demokracii nesmírně obtížné, protože jejím cílem je vyrovnat všechny skupiny obyvatelstva.

A tak je pochopitelné, že mnoho našich spoluobčanů se všemi prostředky brání úspěšné demokracii - kterou mimochodem můžeme znovu a znovu pozorovat i ve většině ostatních demokracií a nelze ji proto považovat za německý unikát. směřovat.

Demokracie sice pomáhá populaci jako celku k větší prosperitě, ale zároveň velmi ztěžuje jednotlivým skupinám stát se „superbohatými“.

A navíc to od mnoha lidí vyžaduje větší nasazení, než by chtěli vydat na sebe a především na ostatní. Od samého počátku jsou v každé demokracii lidé, kteří dělají vše pro to, aby se demokracie nestala dlouhodobým vzorem úspěchu. Protože, jak již bylo zmíněno, fungující demokracie brání lidem v „seberealizaci“, jakmile je to na úkor druhých – to má vliv na vnady i na „superbohaté“.

Pro tyto lidi, jakmile se jednou prosadila demokracie, je docela těžké zbavit se takové lidové vlády. Proto jeden od začátku podkopávají, tady může jako dobrý příklad sloužit Výmarská republika. A tito lidé se také vytáhli v naší Spolkové republice – i když méně úspěšně než poprvé.

A tak je celkem pochopitelné, že se antidemokratické síly etablovaly právě v těch institucích, které demokracii organizují a spravují – v našich stranách. „Pochod soudy“ není jedinečný levicový prodejní argument, ale prostředek k destabilizaci jakékoli demokracie zevnitř.

A proto je také pochopitelné, že jakmile se tyto síly ve stranách etablují, udělají vše pro to, aby zabránily efektivním nestranickým či svobodným demokratickým organizacím.

Celou věc pak zdobí záměrně vyvolaným rozčarováním z politiky, která voliče stále více drží od volebních uren – což si iniciátoři velmi rádi sami vyčítají.

A k tomu všemu zajišťují, aby se většina našich bližních zabývala nejrůznějšími věcmi, aby se sami už nemohli zabývat politikou. Uvrhují obyvatelstvo stále více do krizí, jedné horší než minulé, a skutečně dělají vše, co je v jejich silách, aby zajistili, že žádná řešení nebudou nalezena. Tím pomalu, ale jistě ženou každou demokracii ke zdi a přesvědčují lidi, že jejich vlastní politický závazek již nemá smysl a že k současným politickým rozhodnutím neexistují žádné alternativy (klíčové slovo: žádná alternativa)!

Tomuto vývoji pak kontrují údajně úspěšnými modely v jiných zemích, kde prý silní muži či ženy dokážou dostat krize pod kontrolu jednoduše svou všemocností, a přitom otevřeně prosazovat méně demokratické politické modely. A tak má každá německá lidová strana vždy své „vlastní oblíbené diktátory“, jako je v poslední době Orbán nebo Putin, které ráda oslavuje, předvádí a podporuje. A proto je v těchto partiích tak důležitý kult osobnosti.

Možná to celé vidím příliš černě a nikdo z našich politiků nechce z Německa znovu udělat diktaturu, ale zcela postačí, když někteří naši politici věří v oligarchii, alespoň s ní sympatizují nebo si dokonce myslí, že jako profesionální politici jeden, který patří do jejich vlastní třídy.

Koneckonců, vše závisí na tom, čemu věří naše většina populace, a jak to teď vypadá, velmi, velmi mnoho voličů již ztratilo víru v naši demokracii a v demokratickou budoucnost Německa.

Co však váží ještě více, je skutečnost, že většina lidí v Evropě již ztratila víru ve společnou demokracii, a tak demokratická budoucnost bude pro nás všechny jen stěží možná – demokratický národní stát byl a nadále je čistě imaginární , bez ohledu na to, v jaké zemi.


Napůl ho přitáhla, napůl klesl dolů,
A nebyl znovu viděn.

Johann Wolfgang von Goethe, Rybář (1779)
Tento weblog můžete podpořit na Patreonu!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.