Příspěvek foto: Volební dokumenty | © Pixabay
Ještě před několika lety nebyl pro demokrata vůbec žádný problém dostát svému pasivnímu volebnímu právu, protože v Bonnské republice vznikly vhodné strany, které mohly poskytnout vhodnou nabídku pro téměř každé demokratické přesvědčení.
Stoupenci křesťanského, ale nedenominačního konzervatismu nalezeného v Křesťanskodemokratické unii Německa (CDU) jejich zastoupení. Že to CDU dovolila a odštěpená skupina, totiž Křesťanskosociální unie v Bavorsku (CSU), uvolněný prostor, byl teprve zpočátku korunován úspěchem a dodnes se pro CDU stal nejen přítěží, ale i skutečnou hrozbou.
CSU se v posledních desetiletích natolik vzdálila svým původním principům, že se stala místem setkávání pravicově nacionalistických kruhů, které se nyní začínají šířit i do CDU jako „unie hodnot“.
Svobodná demokratická strana (FDP) jako politický domov.
Třetí politickou silou se stala Sociálně demokratická strana Německa (SPD) se vrátil a poté, co se vzdal socialismu, našel silné a oddané následovníky v celé populaci.
Bohužel nebylo možné, aby se všechny tři demokratické strany od počátku oprostily od bývalých národních socialistů, protože ve snaze stát se co nejvíce „stranou lidovou“ se všechny tři také velmi široce otevřely politickému okraji. .
Tyto tři strany udělaly tuto chybu znovu po roce 1989 a bez problémů přijaly do svých řad bývalé stalinisty, komunisty a skutečné socialisty.
Všichni přitom podlehli mylnému přesvědčení, že mohou totalitáře „nasát“ do demokratů v rámci vlastní stranické struktury. Stranám se však pouze podařilo, a víceméně dobře, minimalizovat vznik radikálních stran tím, že podle toho opakovaně sloužily svým vlastním „okrajům“.
CDU velmi ráda zadala tento úkol CSU, která se v této roli také velmi rychle cítila pohodlně.
Skutečně zajímavé však bylo, že v bonnské republice to nebyl liberalismus a konzervatismus, který vykrystalizoval jako opačné póly, ale spíše to, že se sociální demokracie stala opačným pólem konzervatismu, což bylo pravděpodobně způsobeno spíše snahou občanů o harmonii po r. prožívá „tisíciletou“ diktaturu. Problém je v tom, že obě strany byly od začátku příliš podobné ve svých politických ideologiích a mohly dosáhnout pouze rozdílů, které by voliči mohli reprezentovat prostřednictvím svých příslušných okrajů.
První, kdo se stal obětí tohoto problému, byli liberálové, kterým se ve skutečnosti nikdy nepodařilo znovu nastolit liberalismus v Německu. Pravděpodobně poslední liberální myslitel Ralph Dahrendorf, se tímto velmi brzy zabýval ve své teorii konfliktů, ve které podporoval konflikt v demokratických sporech, aby byl nakonec schopen udržet demokracii při životě jako celek. Pravděpodobně kvůli nedostatku kvalifikovaného personálu, i když se tato situace do dnešního dne stále zhoršuje, na konci Bonnské republiky již strany nebyly schopny přenášet vlastní myšlenky a obsah a porovnávat je s myšlenkami a obsahy ostatních stran. dodat.
Bonnská republika se tak změnila v pohodovou demokracii, která ušetřila občany obecně a členy strany zvláště konfliktních sporů nebo dokonce drastických a zásadních rozhodnutí, čímž tento údajně úspěšný model pokračoval i v Berlínské republice.
To nakonec a celkem logicky vedlo k dalším a dalším Politicikteří září spíše svými vlasy než mozkem.
I to vedlo k tomu, že se voliči stále více vzdalovali svému volebnímu právu a i dnes je těžké je k urnám nalákat.
To však také vedlo k „postižené straně“, která nezná svůj vlastní obsah a pouze využívá myšlenky a obsah tří zmíněných stran, v závislosti na náladě obyvatelstva, podařilo se nyní připojit k Berlínské republice a založit voliči jako čtvrtá síla.
Zajímavé je, že tato „strana“ zcela vědomě využívala demokratických okrajů, aby se co nejrychleji sama stala „stranou lidovou“.
To vše vede k tomu, že v naší demokracii lze rozpoznat dva vážné problémy:
Za prvé, strany „nezaokrouhlily“ své okraje, ale svou základnu a voličskou základnu.
Za druhé, nyní je to tak, že politické konflikty se nevedou produktivně uvnitř demokratických stran, ale že politické okraje a jejich noví představitelé zpochybňují naši dobrou demokracii jako celek.
Demokratické dilema zde spočívá v tom, že občané a voliči nyní musí tento konflikt řešit sami s představiteli totalitních idejí.
To by byl samozřejmě primární úkol stran a jejich zástupců, ale kdo by to měl dělat?
Vyjmenujte prosím pět politiků, kteří žijí sociální demokracií a dokážou jim porozumět i my občané.
Vyjmenujte prosím pět politiků, kteří žijí křesťanským konzervatismem a dokážou jej učinit srozumitelným i nám občanům.
Vyjmenujte prosím pět politiků, kteří žijí liberalismem a dokážou jej učinit srozumitelným pro nás občany.
Tvrdím, že kdybychom dali dohromady alespoň těchto 15 politiků, bylo by již odstartováno nastolení defenzivní demokracie v naší zemi, která by opět marginalizovala příslušné politické okraje a také čelila všem společenským i ne-vyrobeným výzvám.
Je toho opravdu hodně; řešíme to taky?!
"Máš alespoň tušení, co je morální a etické dilema?"
Jack Nicholson jako Jack Torrance ve filmu The Shining (1980)
