Foto příspěvku: Francouzská trikolóra | © Pixabay
Christian Moss už to má v příspěvku na blogu "otevřená strategická autonomie" Řekněme, že Francouzská republika ve skutečnosti své předsednictví v Radě hájí heslem „strategická autonomie pro Evropu“.
Političtí realisté to jistě znovu zlehčí, protože o našich francouzských sousedech je známo, že mají rádi velké slovo, aniž by však sami mohli prokázat odpovídající zdroje. V tomto ohledu bych rád připomněl plánované Evropské obranné společenství (EDC) z prvních let evropského sjednocování.
A od té doby je francouzsko-německá spolupráce v podstatě formována tím, že pomáháme našim sousedům plnit jejich vlastní sny. Zatím se nám ale podařilo velmi diplomaticky a za velké náklady nejen udržet Francii v Evropě, ale také ji přiblížit NATO.
Tyto ústupky však byly zjevně vždy pouze dočasné. A tak se nám v době před oficiálním vyhlášením tohoto programu francouzského předsednictví v Radě EU, který nese název „Vzestup, síla, sounáležitost“, podařilo oslovit francouzské velmocenské nároky, z čehož jsou nyní velmi rádi spojovat se s „evropským superstátem“, působit poněkud uklidňujícím dojmem.
V tomto programu tedy najdete pouze jednou více „posílení a otevřeno Evropa“ – která nesmí být zaměňována s otevřenou společností a na rozdíl od ní není ani blíže definována – a „OTEVŘENO Obchodní politika“, zatímco „otevřená Evropa“ a její „politika otevřeného obchodu“ musí být stále vnímány jako hrozby pro našeho nejdůležitějšího spojence, USA. Dále se hovoří o „rozhodovací autonomii vůči USA“ a stále se opakovaně zmiňuje „autonomie“ či dokonce „strategická autonomie Evropy“. Celé to pak vyvrcholí poptávkou po „zcela suverénní Evropě“.
Nyní se však již nehovoří o „otevřené strategické autonomii“ – ať už je to cokoliv –, ale spíše, poněkud uklidňující, naši severoameričtí spojenci a my ostatní Evropané, že „evropská obrana komplementární k NATO“ je zmíněno a je třeba podpořit posílení spolupráce mezi EU a NATO – ale to je všechno, jen ne francouzský závazek vůči NATO!
Smutné na tom je, že v posledních několika desetiletích jsme nedokázali přesvědčit naše francouzské sousedy o federálním státě nebo je alespoň osvobodit z jejich čistě národních velmocenských nádechů, ale opakovaně jsme je dokázali přesvědčit sami prostřednictvím špatně pochopených slibů. nebo ústupky dál přikládají; dalo by se dokonce předpokládat, že my sami bychom se chtěli kvůli těmto francouzským nárokům znovu stát „Velkým Němcem“ — Velkým národem. O to smutnější je, že všemi tolik vychvalované „německo-francouzské přátelství“ zatím nedokázalo dosáhnout sjednocené Evropy, ale „jen“ zajistit, abychom už po sobě nestříleli.
Všem by nám mělo být jasné, že ani evropský federální stát se již nikdy nebude moci stát autonomní. Zvláště ne, chceme-li se i nadále držet svých společenských standardů a našich ušlechtilých hodnot. Protože nám chybí všechny zdroje, o které už nemůžeme polemizovat s ostatními 95 % lidstva — nemusíme dosáhnout strategické autonomie, ale co nejkomplexnější spolupráce.
Jednoduše řečeno: Jsou vyžadovány koalice a spolupráce, nikoli konfrontace!
Program francouzského předsednictví v Radě EU naleznete zde:
Že se vůbec nezmiňuje evropský federální stát, a to i přes nedávný německý postup (koaliční smlouva), už nikoho nepřekvapí.
Zmiňuje pouze bankovní unii, což také není žádným překvapením.
O čistém šumu předvolební kampaně lze mluvit jak v případě německé koaliční smlouvy, tak francouzského programu pro předsednictví Rady, přičemž oba byly napsány výhradně pro jejich vlastní národní skupiny voličů.
Pokud by Francie skutečně brala německou koaliční smlouvu vážně, reagovala by na ni. A pokud by to měla být diplomatická odpověď na německý postup, pak by to bylo jednoznačné: "Do prdele s Evropou!"
"Les États n'ont pas d'amis, ils n'ont que des intérêts."
Charles de Gaulle citovaný v Eric Walther, la Tribune, Ecoutes: l'impérialisme américain 2.0 (1. července 2013)
