Foto příspěvku: Jablko v zrcadle | © Shutterstock
Nebo, jak už pár let říkáme, černá nula, vyrovnaný federální rozpočet.
Tohoto údajně vyrovnaného rozpočtu jsme schopni dosáhnout zde v Německu pouze proto, že za něj nejen platíte všemi dostupnými triky a triky, ale především proto, že to stále můžete udělat napůl na úkor skutečného a existenční státní úkoly .
Opravdu zajímavé je, že jde o politický kompromis, který podporují všechny relevantní strany.
Pravděpodobně jen zarytí socialisté by tento sebeklam obětovali ve prospěch ještě většího podvodu, totiž socialismu, který neexistuje ani v reálu, ani v ideálním; Ještě jasněji řečeno, socialismus je pro politiku tím, čím je kvadratura kruhu pro matematiku: nemožnost.
Dalo by se vlastně položit otázku, jak je možné, že jsme se skoro všichni nechali oslnit černou nulou, i když bych rád šel ještě o krok dál a pokusil se odpovědět.
Základem našeho státu je vláda lidu, a mělo by tedy být vlastně zcela samozřejmé, že každý člen našeho státu má šanci žít co nejpohodlněji, protože jinak by se „vládnutí“ jednotlivci jen stěží vyplatilo. občan.
Je tedy také „zákonem“, že státní blahobyt potřeby každého občana ne jeho vlastní vinou kompenzuje nebo alespoň zmírňuje. Kdyby jen kvůli spravedlnosti, občan, který se dostal do nesnází vlastní vinou, by se musel i nadále opírat o péči náboženských či humanistických institucí nebo lidí.
Aby bylo možné tuto státní péči zaručit, posílit mezi námi slabší občany a kompenzovat nesrovnalosti v majetkové situaci občanů, kterou společnost vnímá jako příliš velkou, je nastolen princip státního přerozdělování.
Státní přerozdělování je proto politickou a společenskou nutností, a proto je obecně přijímáno všemi občany – i těmi nejbohatšími z nás.
Jakékoli státní přerozdělování však také musí pravidla a limity mít, znát a dodržovat je. Poprvé musí existovat majetek, který lze přerozdělit. Pak se přerozdělování nesmí stát pouhým vykořisťováním občanů, ani sloužit jako nástroj ke sblížení všech občanů nebo k jejich ovládnutí. V konečném důsledku musí být jakékoli přerozdělování transparentní, efektivní a také cílené pro občany, a to ve prospěch občanů.
U nás v Německu si princip státního přerozdělování začal žít svým vlastním životem nejpozději od 1970. let a také se vymkl kontrole státu a občanů. Redistribuce mezitím zmutovala v „aparát“, který slouží primárně k sebezáchově a také se stále více šíří do všech společenských a politických procesů a oblastí.
A jakmile se někdo zabývá pouze tímto existujícím problémem, který se v posledních desetiletích opakuje, kupř. B. skrz Helmut Schelsky, jsou tito občané ze všech stran obviňováni z kacířství.
„Solidarita dnes vždy velmi brzy znamená masovou organizaci s její podpůrnou a administrativní elitou. Sociální stát jako ochrana sociálně slabých se velmi brzy nečekaně stane plánovaným, byrokratickým opatrovnickým státem a zůstane jím.“
Helmut Schelsky, Nezávislý a opečovávaný člověk (1978: 18)
I pokusy o vytvoření alespoň větší transparentnosti ve věci, např. skrz Paul Kirchhof, které by mimo jiné chtěly dosáhnout větší transparentnosti v daních a odvodech, jsou většinou odmítány a mařeny.
Mezitím státní přerozdělování již dávno vytvořilo aparát, který se nejen zcela vymkl kontrole, ale stále více maří vlastní záměr: posilují se nikoli slabší spoluobčané, ale ti, kteří se v tomto aparátu cítí jako doma. a manipulovat s ním ve svůj vlastní prospěch.
Jasným důkazem toho je, že navzdory největšímu přerozdělování, kterého kdy bylo dosaženo, se mnoho spoluobčanů vidí na hranici vlastní existence a navíc majetkové rozdíly v naší dnešní společnosti nebyly nikdy tak velké.
Dalším znakem toho je, že špičkoví umělci naší společnosti mohou jen stěží uvěřit, že jejich výkon opravdu stojí za to, a proto začínají pochybovat o základech naší společnosti.
Mezitím se aparát stal tak rozsáhlým a netransparentním, ale také tak mocným, že je nadále živen a živen politikou, ačkoli jeho skutečný přínos pro stát a občany je jen stěží rozpoznatelný.
Mezitím se celá věc natolik zhoršila, že politici skutečnému stavu odebírají potřebné finanční prostředky, které nutně potřebuje, aby mohl plnit své vlastní úkoly: školství a infrastruktura jsou více než nedostatečné, vnější bezpečnost již neumí sám a interiér lze zajistit jen omezeně.
Politici však na oplátku dávají přerozdělovacímu aparátu k dispozici další a další prostředky, aniž by vůbec věděli, co se s nimi nakonec vlastně stane.
A tomu říkám velký sebeklam, protože každý rok slavíme černou nulu, ať to stojí, co to stojí – a samozřejmě jen proto, že už všichni nevíme, zda bychom se bez tohoto aparátu dokázali nebo chtěli žít. Všechno.
Opravdu je načase, abychom konečně zvedli závoj, i když jsme riskovali, že už budeme dávno všichni na mizině – černá nula nebo ne!
"Čím více bude dáno, tím méně budou lidé na sebe pracovat, a čím méně budou pracovat, tím více se jejich chudoba zvýší."
Lev Tolstoj, Pomoc hladovějícím (leden 1892)
