Hlavní fotka: Detail z filmu Albrecht Dürer Rytíř, smrt a ďábel (1513)
Jako přesvědčenému Evropanovi je pro mě velmi těžké napsat tento článek, ale také je čím dál těžší mít zavřené oči a prostě ignorovat nejnovější vývoj a jeho dopady.
Předtím bylo dost příznaků: bankovní krize, zvýšená migrace, globální oteplování – abychom zmínili ty nejznámější. Všechny jsme ale ignorovali a byli jsme velmi rádi, když jsme viděli, že naši zástupci udělali vše pro to, abychom byli letargičtí. Protože sotva kdo z nás se ve skutečnosti chtěl obejít bez další návštěvy Malle nebo dokonce nadcházejícího flámu na Oktoberfestu.
A pokud nápověda plotovým sloupkem nestačí, musí to být varovné znamení. Začalo to tím Brexes, dobrovolné vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Nejen, že by se zde měli konečně probudit odpovědní politici, ale my občané Unie bychom měli také přijmout svou vlastní odpovědnost jako suveréni.
Druhým varovným signálem je nyní COVID-19, který je pro nás všechny velmi bolestivou připomínkou toho, že ať se nám to líbí nebo ne, všichni žijeme na jedné planetě a nikdo se skutečně nemůže trvale izolovat.
A jestli tyto dva varovné signály nestačí buď nejprve zničit Evropskou unii a pak hned poté celou naši civilizaci, nebo to, v co opravdu doufat, nakonec povede k tomu, že naše primární procesy alespoň jednou odložíme na druhou kolej a vlastně začíná být člověkem, pak přichází třetí a poslední varování: anexe pobaltských států Ruskou federací.
Toto třetí varovné znamení nám všem dá jasně najevo, že Potěmkinovy vesnice nejsou obživou. A s tímto posledním uvědoměním se náš západní svět propadne do trosek a s ním i samotná evropská myšlenka.
Evropská myšlenka vykrystalizovala ze špatných zkušeností lidí za poslední tisíciletí a nejenže nabízí životaschopná řešení pro lidskou interakci jako celek, ale také všem hned od začátku slibovala bezpečnost a prosperitu.
A to byl také důvod, proč se tolik lidí nadchlo pro tuto evropskou myšlenku a proč celé země vstupovaly do Evropské unie šťastně a s vlajícími vlajkami.
Většina přitom zapomněla, že zaprvé „bezpečnost a prosperita pro vše“ a za druhé, to každý udělejte pro to něco, pokud to dokonce nemusíte udělat.
„Velkou věcí“ bylo vytvoření evropského federálního státu schopného chránit zájmy všech a vytvářet bezpečnost a prosperitu pro všechny. Cílem dohody nebylo vytvořit „konfederaci s polovičním trváním“, kde by bylo vybírání třešní skupinami, natož jednotlivci, povýšeno na „důvod státu“.
„Velká věc“ byla také v tom, že tento evropský federální stát by měl sloužit jako vzor pro zbytek světa a pomáhat učinit celý svět lepším místem pro život, což v konečném důsledku zaručí všem bezpečnost a prosperitu. Nejednalo se o to, aby se „jedna Evropa“ znovu povznesla nad zbytek světa, těžila z toho a snažila se bránit prosperitu, kterou vytvořila, proti více než 90 % světové populace.
„Big deal“ může fungovat, a proto se zbytek světa zatím díval na Evropu po roce 1945, podporoval ji a doufal, že úspěch, který se v Evropě rýsuje, se na něm brzy pozitivně projeví.
Ale to, co svět nyní vidí v Evropě 21. století, je dobře známé: malé státy, egoismus, nacionalismus, závist, zášť, šovinismus a dokonce rasismus – to vše prokazatelně není úspěšným vzorem!
Milí spoluobčané a občané Unie, nikdo nám nikdy nesliboval, že demokracie a federalismus jsou snadné, natož že žít v jednom světě je snadné.
Byli jsme však ujištěni, že pokud půjdeme touto náročnou a zdlouhavou cestou, nebudeme již muset trpět válkou, a proto budeme mít větší blahobyt než naši prarodiče dříve.
To je proveditelné!
K tomu však musíme zasít i evropský federální stát a ne chtít jen neustále sklízet.
"Budeš člověkem... budeš úspěšný."
Harold Pinter, The Birthday Party (1959)
"Kdyby ti bylo jedno, co se mi stalo,
Pink floyd Prasata na křídle (část první)
A nestaral jsem se o tebe,
kličkovali jsme si cestu nudou a bolestí,
Občas vzhlédl přes déšť,
Přemýšlíte, kdo z bubáků za to může
A hlídání prasat na křídle.
Preambule Smlouvy o Evropské unii (SEU) uvádí, že signatáři smlouvy jsou odhodláni „posunout proces evropské integrace zahájený založením Evropského společenství na novou úroveň“. Touto deklamací členové EU dvě povinnosti: pokračovat v procesu evropské integrace a utvářet budoucnost Evropské unie (a ne zvrátit vývoj). Je zajímavé, že v zájmu udržení Britů v Unii nabídla EU před referendem, že je z tohoto deklamačního cíle vyjmou. Pro Spojené království by cíl dalšího rozvoje EU již nebyl povinný. Myslel jsem, že je to nebezpečný pokus zadržet Brity. Je ironií, že země, která o Evropské unii nemyslela nic jiného než ekonomiku, by měla být výslovně vyňata ze společné odpovědnosti za další rozvoj Unie? Brexit – jakkoli nepříznivý bude v celé Evropě – zachránil EU před zjištěním, co se stane, když máte v komunitě oficiálně schváleného brzdiče.
Osvobodí však odchod Spojeného království zbývajících 27? Podaří se nyní evropský integrační proces znovu nabrat na rychlosti? Budou například ti, kteří zůstanou, chápat koronavirovou krizi jako příležitost aktivně utvářet budoucnost EU, nebo se spokojí se status quo a budou usilovat o své národní cíle: Platit co nejméně; získat z toho co nejvíce; a pokud jsou občané s rozhodnutím nespokojeni, svalit vinu na Brusel?
Heinrich Kümmerle ve svém příspěvku do diskuse z 24.4.2020. dubna 19 jmenoval tři menetekely – tři hrozivá varování pro budoucnost EU: Brexit, Covid XNUMX a anexe pobaltských států Ruskou federací. Z jeho příspěvku je cítit nespokojenost a také netrpělivost přesvědčeného Evropana se stavem Unie. Kümmerle evokuje starý cíl Evropské unie: vytvoření evropského federálního státu. Sdílím jeho nespokojenost se stavem věcí v posledních letech – dalo by se mluvit o stavu evropské samolibosti.
Směrem do Bruselu a především směrem k Radě hlav států a vlád, která musí učinit zásadní rozhodnutí pro EU, se ozývá mnoho varovných hlasů:
"Je třeba zabránit tomu, aby členské státy a regiony zvláště postižené krizí zaostávaly a aby se občané zklamaně odvrátili od Unie."
(Rudolf Stahl; profesor na Pekingské univerzitě HSBC Business School and
hostující profesor na Europa-College v Bruggách; Esej "Moment pravdy"
v IPG – Mezinárodní politika a společnost – 22.4.2020. dubna XNUMX)
K této výzvě by se dalo dodat: je třeba zabránit tomu, aby mladí lidé v členských státech zvláště postižených krizí již nepovažovali myšlenku evropské integrace za důležitou.
Nemělo by smysl opustit celou EU – jakkoli neúplná a jakkoli otevřená kritice – a začít znovu od nuly. V Evropě „nic“ nemáme, musíme to „tam“ dát znovu do pohybu. V předchozích evropských diskuzích jsem se někdy ptal: Co je nejnaléhavější? Kde by měl být proces integrace obnoven? Jo Leinen (poslanec Evropského parlamentu) navrhl novou úmluvu, která má získat platformu pro diskusi o nové Evropě. Bylo mu odporováno, že změny smlouvy z.Zt. stejně nebyl dostupný - návrh je někde v souborech.
EU by mohla být transparentnější velmi malými kroky. Co by se stalo, kdyby se diskuse v Radě staly částečně veřejnými? Občané by pak lépe viděli, kdo za čím v Evropě stojí.
Rada rozhodla o velkém programu pomoci členským státům v nouzi – na podporu dávek v nezaměstnanosti, půjček členským státům a půjček malým a středním podnikům – EU ukazuje, že je také společenstvím založeným na solidaritě. Fond obnovy musí ještě navrhnout Komise a poté o něm rozhodnout Rada. Vyrovnání má probíhat prostřednictvím Evropského mechanismu stability (ESM). Je třeba připomenout, že ačkoli většina členských států EU patří do ESM vytvořeného během finanční krize, jako samostatný právní subjekt je institucionálně nezávislý na Evropské unii, tj. Komise ani Evropský parlament se formálně nepodílí na rozhodování ESM. Zde leží jeden z bodů, který lze označit jako evropský demokratický deficit.
Nebylo by možné vytvořit „skutečnou“ evropskou instituci, pokud by se fond obnovy – Evropský Marshallův plán – dále rozšiřoval? To by mohl být jeden z úkolů evropského ministra financí.
V červenci tohoto roku přebírá Německo předsednictví v Radě EU. Kancléřka si stanovila cíl: „... že na konci německého předsednictví budeme mít více Evropy a Evropu, která se lépe hodí pro 21. století, než je tomu dnes.“ Mnoho přesvědčených Evropanů, včetně Heinricha Kümmerleho a mě , moc doufám...