nesrovnalosti

5
(2)

Foto příspěvku: mince a eura | © Pixabay

již Margaret Thatcherová uznal, že „neexistuje nic takového jako veřejné peníze, pouze peníze daňových poplatníků“, což je pravda, která, jak se zdá, upadá v zapomnění. Státy vždy financují své výdaje prostřednictvím daní, cel a zisků, většinou prostřednictvím prodeje majetku a zboží patřícího široké veřejnosti, ať už jde o vodu, vzduch, slunce, suroviny, přírodu nebo infrastrukturu. 

Vládní výdaje by naopak měly sloužit k zajištění úkolů státu: zajištění vnější bezpečnosti, veřejného pořádku, infrastruktury a udržování potřebných pravomocí a institucí. Minimálně v Evropě přibyly i úkoly jako vzdělávání, sociální zabezpečení jednotlivců a řídící funkce, aby se realizovaly obecně uznávané představy o lidském soužití, a to pro co největší část populace.

Aby je bylo možné realizovat pro všechny aplikovatelné nároky, státní přerozdělovací proces se v těchto společnostech etabloval jako osvědčený prostředek. Pravděpodobně díky tomu, že jsou lidské, tyto procesy státního přerozdělování dávno opustily svůj původní význam daleko za sebou a dosáhly vlastního tempa, které už lze jen stěží kontrolovat. Před desítkami let odborníci jako např Helmut Schelsky varovali před a povzbuzovali k návratu k původním myšlenkám a úkolům, které jsou základem tohoto procesu.

Mezitím se státní přerozdělování stalo vlastním procesem a transferové platby se již nepoužívají k pomoci znevýhodněným nebo k záchraně lidí, ale směřují peníze, finance a příležitosti k těm, kteří v tomto procesu dokážou nejlépe formulovat a prosadit své vlastní zájmy. – tragické je, že to nejsou ti „bezmocní“ mezi námi.

Je třeba také poznamenat, že tento proces si dlouho vyžádal mnohem více zdrojů, než může jakýkoli státní systém generovat příjmy. A náznak, že „bezmocní upadli na vedlejší kolej“, je argumentem zabití, který má zastavit jakýkoli proces zvratu v zárodku. Postiženým firmám tedy nezbývá, než na jedné straně generovat stále více státních příjmů a na straně druhé dále omezovat další úkoly státu.

„Růst, bez ohledu na cenu“ je stále osvědčeným politickým prostředkem, jak udržet proces v chodu co nejdéle. A protože růst rychle dosáhne svých limitů ve stále se zmenšujících společnostech, bylo po dlouhou dobu budováno stále více potěmkinovských vesnic, které generovaly systémy a mýty, které slibují nekonečný růst, ale nakonec slouží pouze k vytváření ještě většího příjmu pro příslušný stát. – dobrým příkladem jsou finance a pojištění.

Než se ale tento systém definitivně zhroutí sám na sebe – alespoň podle přesvědčení lidí, kteří perpetuum mobile nevěří – narazí na své limity, které jsou dané současnou realitou.

Země, v nichž obyvatelstvo dohromady tvoří asi 5 % světové populace, ale které si nárokují asi 50 % světových transferových plateb a velkou část všech přírodních zdrojů, jsou pro mnoho ze zbývajících 95 % zeměmi mléka a medu. tedy cílem jejich přání a migračních pohybů.

Tyto nesrovnalosti musí být nyní vyřešeny - a co nejrychleji, pokud my sami ještě jsme součástí řešení chtít být Zeď kolem Evropy, Německa nebo Heilbronnu nebude schůdným řešením. Ani pomyšlení na to, že bychom chtěli zbytku světa znovu vnutit svou vůli čirým násilím a zbraněmi hromadného ničení. 

Pokud skutečně věříme v náš sociální systém a jeho výdobytky, pak je nyní čas přizpůsobit se podmínkám našeho jediného světa a podívat se, jak můžeme přesvědčit zbytek světa – ale v každém případě by způsoby státního přerozdělování měly omezit na to, co je skutečně nutné.

"Čekání na zítřek odpad dneška."

Warner Oland jako Charlie Chan ve filmu Charlie Chan v Egyptě (1935)

Jak užitečný byl tento příspěvek?

Kliknutím na hvězdičky příspěvek ohodnotíte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet recenzí: 2

Zatím žádné recenze.

Je mi líto, že vám příspěvek nepomohl!

Dovolte mi zlepšit tento příspěvek!

Jak mohu zlepšit tento příspěvek?

Zobrazení stránky: 11 | Dnes: 1 | Počítá se od 22.10.2023. října XNUMX