Einwanderungsgesetz

5
(1)

Příspěvek foto: imigranti | © Ajdin Kamber, Shutterstock

Jean-Jacques Rousseau napsal v roce 1762 knihu o vzdělání, kterou stojí za to přečíst i dnes, a sice „Émile ou de l'education“. Budoucí občan země by se měl v mládí seznámit s různými společnostmi, aby se nakonec sám rozhodl, se kterou společností uzavře smlouvu a následně jako občan této země také plnit své závazky.

Je tedy od počátku samozřejmé, že mezi příslušným státem a každým občanem existuje i přirozený smluvní vztah, který přesahuje rámec pouhého občanského vztahu, který musí být oboustranně dodržován, aby bylo možné toto spojení v konečném důsledku zachovat. která je plodná pro obě strany, živá .

Historie ukazuje, že se vždy najdou firmy, které z vlastní iniciativy ukončí smluvní vztah mezi státem a občanem; jako dobrý příklad zde mohou posloužit totalitní režimy, včetně těch reálného socialismu.

Dochází ale také k vypovězení smluv ze strany občanů, což v lepším případě vede k emigraci dotčených občanů – v dnešní době většinou z diktatur nebo islámských zemí. V negativním pohledu přecházejí do jakési „vnitřní migrace“ a často tvoří vrstvu společensky opovrhovaných, která je dnes označována jako paralelní společnost.

Tímto způsobem se lidé, kteří nemohou být šťastní ve svých zemích původu nebo kteří tam nemají žádné prostředky k obživě, budou nadále pokoušet prosadit se v jiných společnostech.

Základním požadavkem by mělo být, aby případný nový občan byl ochoten společenskou smlouvu své nové vlasti nejen „podepsat“, ale i naplnit.

Za zmínku také stojí, že naše současná společnost, která se již dlouhou dobu nedokáže sama reprodukovat, je absolutně závislá na nových občanech.

Rádi tvrdíme, že nejsme jen „zemí básníků a myslitelů“, ale také otevřenou a technologicky vyspělou společností.

Tento sebeobraz, který cizinci očividně zcela nesdílejí, bychom museli projevit v odpovídajícím a také již dávno překonaném imigračním zákoně, jak tomu bylo v preambuli, aby případní imigranti předem věděli, do jaké společnosti přicházejí a jakou smlouvu s nimi mají, doplňují ostatní části populace.

Kromě toho je také důležité formulovat minimální požadavky, které musí nový občan splnit, než se vůbec může přistěhovat do naší Unie nebo naší země. Kromě těchto minimálních požadavků musí být definovány další cíle, kterých musí nový občan v určitém časovém období dosáhnout. Zde má smysl tyto cíle výslovně stanovit všem ostatním lidem žijícím v naší zemi a prosazovat je prostřednictvím státem iniciovaných opatření; celoživotní vzdělávání by mohlo být jedním z těchto cílů.

Stručně řečeno, potřebujeme firemní identitu – model, který může použít každý, aby se sjednotil a zorientoval se.

Pokud tento společný model brzy nevytvoříme a pokud se nedokážeme shodnout ani na evropské myšlence nebo na myšlence otevřené společnosti, vyvinou se s námi další paralelní společnosti, které mají společné jen to, že všechny dostanou kape z jednoho a téhož — dávno přemoženého — stavu oběšení. A to nevyhnutelně skončí občanskou nebo malou válkou; aktuálních příkladů je spousta.

„Potřebujeme ty, kteří nás využívají, a ne ty, kteří nás využívají. To by mělo být naše motto pro imigrační politiku.“

Hans-Peter Friedrich, Leipziger Volkszeitung (15. května 2011)
[Ale to platí přesně pro ty, kteří se zde narodili!]

Jak užitečný byl tento příspěvek?

Kliknutím na hvězdičky příspěvek ohodnotíte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet recenzí: 1

Zatím žádné recenze.

Je mi líto, že vám příspěvek nepomohl!

Dovolte mi zlepšit tento příspěvek!

Jak mohu zlepšit tento příspěvek?

Zobrazení stránky: 14 | Dnes: 1 | Počítá se od 22.10.2023. října XNUMX