Evropa není ostrov

5
(2)

Foto příspěvku: Středozemní moře | © 8926 na Pixabay

Vlastně fakt, o kterém kupodivu stále více a více dnešních spoluobčanů pochybuje. Proč tomu tak je a jaké důsledky by měl člověk z této skutečnosti vyvodit, je předmětem tohoto článku. Některé mnou uvedené argumenty již zazněly v předchozích příspěvcích jako např myšlenky na migraci (2019) migrační pohyby (2015) nebo také Středomořské drama (2015) uvedeny. Příčiny všech těchto výzev, které se nám dnes zdají příliš velké, jsou staré jako lidská historie sama, a proto byly tématem již v jednom z mých prvních příspěvků do Integrace (2005) a pravděpodobně určuje většinu mých dalších myšlenek na tomto webu.

Migrace je součástí lidské bytosti jako sobectví, zvědavost nebo chuť k jídlu; bez migrace bychom dnes neexistovali. Migrace se neustále děje a většina lidí si toho sotva všimne kvůli našemu omezenému životu a selektivnímu vnímání.

My lidé jsme vždy migrovali pomaleji nebo o něco rychleji do oblastí, od kterých pro sebe očekáváme více. Posledních několik tisíc let jsme se také, a nevyhnutelně dnes, setkali s dalšími lidmi, kteří již žijí lokálně.

Že to není vždy ku prospěchu lidí, kteří tam původně žili, mohou hlásit takzvaní „domorodci“ z Ameriky nebo Austrálie, jejichž předkové byli obětí zákona nejsilnějších a obětí jsou dodnes. Tento fakt lze jen stěží popřít a zaslouží si vlastní příspěvek. Je důležité, abychom uznali, že my „Evropané“ jsme po staletí potlačovali, ovládali nebo vykořisťovali ostatní lidi.

Dalším faktem je a jeho popření bude pro nás všechny „rozsudkem smrti“, totiž že my „Evropané“ nyní tvoříme sotva 30 % z dříve dobrých 5 % světové populace, čímž migrační pohyb do Evropy v posledních desetiletích již byla zohledněna.

Popírání toho, že my Evropané, tak jak existujeme i dnes, jsme zastaralým vzorem, pomáhá jen těm, kteří se tohoto konce již nedožijí a dožili vlastní existenci až do konce své existence podle hesla „Po žil jsem v potopě“ (1). Právě tito spoluobčané si takovou „péči“ nezaslouží, což také vyvrcholí tvrzením, že Evropa je ostrov, který se také točí jen kolem těchto lidí samotných.

Začátek konce staré Evropy lze spojit se dvěma událostmi. Jednak v další a nepřetržité emigraci Evropanů do oblastí, které jim slibují více, jednak v situaci vzájemného „vykrvácení“ způsobené námi Evropany, které v letech 1914 až 1945 zajistilo, že všechny evropské národy byly tak oslabení vzešli z těchto válek a od nynějška hrají ve světových dějinách jen podružnou roli.

Od té doby je také evidentní, že nás „starých Evropanů“ je stále méně a méně a nejpozději od 1970. let 19. století platí, že porodnost zdaleka nestačí na to, abychom uživili naše původní národy, jak je známe. z 20. a XNUMX. století udržet při životě. Nyní je třeba také předpokládat, že tato situace je nevratná, tedy nevratná.

Tím jsme ale vytvořili „vakuum“, které, jak známo, znamená, že ostatní se prosazují víc, tím spíš, že jde o oblasti, které v našem světě stále patří k nejatraktivnějším.

Navíc nejpozději od 1950. let XNUMX. století přitahujeme stále více lidí, nejprve z evropského okraje a nyní z celého světa, abychom si udrželi výrobu a naši životní úroveň a zajistili si důchody. a potřeby péče ve stáří.

Problémem zde není nevyhnutelný příliv lidí z jiných oblastí do naší vlasti, ale způsob, jakým řešíme migraci, integraci, asimilaci nebo dokonce inkluzi.

Aby probudili i toho posledního egomaniaka ze snů, neexistuje plot, zeď nebo příkop, které by lidem bránily ve sběru třešní na sousedově zahradě. Také 5 % světové populace nebude schopno zastavit zbytek, ani se zbraní v ruce, v stěhování do oblastí, které považují za atraktivnější, než jsou jejich vlastní oblasti původu.

Jediné, co by pomohlo, je udělat naši vlast natolik neatraktivní, že už nikdo nechce přijet, to znamená, že si to všichni "předěláme" sami, kdekoliv. A nakonec by přišli další lidé, kteří by se chopili příležitosti a realizovali své vlastní sny v našem bývalém domově.

Proto si všichni musíme uvědomit, že svět půjde dál, s námi nebo bez nás, a lidé se budou přesouvat do oblastí, které se jim zdají atraktivnější.

Proto si musíme pamatovat, že mezi lety 1944 a 1947 jsme položili základy toho, jak se můžeme a musíme s těmito okolnostmi vypořádat, abychom si nakonec vytvořili svět, ve kterém stále stojí za to žít a v němž jednoho dne nebudeme. v povede osud, který my ostatní lidé z. B. v Americe a Austrálii.

Proto musíme pamatovat i na smlouvy, které jsme sehráli hlavní roli při diktování světu a které mají nejen zajistit přežití pro všechny, ale také prosperitu alespoň většině z nás; včetně Všeobecné deklarace lidských práv (1948) a Evropských základních práv pro méně než 10 % světové populace (2009).

Smlouvou o NATO (1949) jsme se my Evropané mohli uchránit před nepřátelským převzetím moci Sověty, které by z nás všech udělalo pouhé pracovní otroky a která dále zajišťuje, že nás Evropany neovládají současné a budoucí světové mocnosti.

Římskou smlouvou (1957) jsme my Evropané souhlasili, že na jedné straně my Evropská integrace zajistit přežití našich lidí v pravém slova smyslu prostřednictvím spolupráce a zvýšení efektivity a na druhé straně poskytováním odpovědné podpory Africe – a také dalším částem světa – jejich posílením na místní úrovni, což jim nakonec zabrání v nekontrolované migraci do Evropa.

Podpisem smluv se všichni signatáři shodli, že se Evropě podaří vzpamatovat se z nacionalistických katastrof a bude si i nadále udržovat své místo ve světě, tentokrát však jako rovnocenný partner. Kromě toho si signatáři byli jisti, že můžeme zajistit místo pro každého člověka ve společném světě a že budoucí evropský federální stát bude také schopen kontrolovat a koordinovat větší migrační pohyby.

Navzdory všem očekáváním v Evropě se nacionalisté po prvních úspěších evropské integrace opět prosadili a zajistili nejen zpomalení a již revizi evropského sjednocování, ale také podporu rozvoje dalších regionů svět byl snížen na absolutní minimum.

V důsledku toho se zvyšuje „migrační tlak“ na Evropu a nebyly vytvořeny příležitosti, aby na to Evropa mohla společně reagovat. To vede zpět k současné situaci a nejpozději za několik let již nebude pod naší kontrolou. Pak jsme my Evropané alespoň částí problému a ostatní budou v budoucnu ovládat naše jmění. Je pochybné, zda nám pak poskytnou to, co jsme jim vždy odepírali.

Je nesprávné lpět na mýtu o „ostrovu Evropy“ a nadřazenosti jeho obyvatel.

Pro nás všechny je katastrofální, že politici tento mýtus přehánějí do jediné lži a slibují obyvatelstvu, že uzavřením hranic, příkazy ke střelbě a deportacemi dokážou zachovat své milované země, země, které již dávno neexistují. a které jsou jen na kapkách Evropské unie a Světové banky visí zaživa.

Je správné, že situaci, která se nyní stále vyostřuje, čelíme tím, že začínáme plnit smlouvy a dohody a konečně vytváříme federativní stát Evropa, i když se prozatím musíme obejít bez jednotlivých zemí.

A protože se svět mezitím o dobrých 70 let pohnul kupředu a nacionalisté tím ještě zvýšili škody na našich evropských národech, musíme uposlechnout vznikající „nouzové situace“ jako v roce 1945 a znovu převzít iniciativu a jít zcela logicky a důsledně si stanovujte cíle:

  • Maroko musí dostat signál, aby se připojilo
  • Turecku musí být zajištěno přistoupení za velmi specifických podmínek,
  • Magreb a také Blízký východ musí dostat vyhlídky na přistoupení.

Pacifikujeme tak tyto regiony, zabezpečujeme naše současná protilehlá pobřeží na jihu, snižujeme migrační tlak a můžeme opět lépe kontrolovat potřebnou migraci do Evropy.

Tímto způsobem také vytváříme podmínky pro to, abychom dostali Evropu zpět do velikosti, která pak bude mít s přibližně 10 % světové populace také dlouhodobou perspektivu jako nezávislý celek s vlastními hodnotami a myšlenkami. Jinak se naše Evropa rozpadne ve všeobecnou dobrou vůli a budoucí Evropané se na nás budou ohlížet tak, jako my se dnes ohlížíme na staré Řeky.


(1) Toto prohlášení je z Madame de Pompadour, který po bitvě u Roßbachu řekl následující:

"Apres nous le deluge."

Madame de Pompadour (5. listopadu 1757)

"Tout est dit, et l'on vient trop tard depuis plus de sept mille ans qu'il ya des hommes qui pensent."

Jean de La Bruyere, Des Ouvrages de l'Esprit

Jak užitečný byl tento příspěvek?

Kliknutím na hvězdičky příspěvek ohodnotíte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet recenzí: 2

Zatím žádné recenze.

Je mi líto, že vám příspěvek nepomohl!

Dovolte mi zlepšit tento příspěvek!

Jak mohu zlepšit tento příspěvek?

Zobrazení stránky: 8 | Dnes: 1 | Počítá se od 22.10.2023. října XNUMX

Podíl: