Foto příspěvku: Heilbronn 1945 | Záznam amerických ozbrojených sil | Skenoval Uwe Jacobi
Když se evropští federalisté po zhruba 17 letech odloučení, během nichž se v roce 1973 pokusili sjednotit Evropu buď jako „nadnárodní Hnutí evropských federalistů“ (sMEF), nebo jako „Aktion Europäischer Federalisten“ (AEF) do jediného sdružení, znovu sjednotili, shodli se na třech otcích zakladatelů federální myšlenky a devíti zásadních dokumentech.
Méně známá je skutečnost, že toho dne také změnili název organizace na evropské úrovni z „Evropská unie federalistů“ (francouzsky UEF) na název organizace „Unie evropských federalistů“ (stále stejná zkratka, ale nyní platí pro všechny jazyky).
Mimochodem, „Mladí evropští federalisté“ (německy JEF) se dali dohromady v roce 1972, zřejmě proto si toto datum ponechávají jako datum vlastního založení, které se však ve skutečnosti odehrálo 28.th května 1949 v Sankt Goar v Německu („Juventus“).
Znovusjednocovací kongres od 13. dubnath na 15th 1973 v Bruselu, která se sešla pod heslem „Sjednocení evropští federalisté bojují za evropskou demokracii“, určila, že evropští federalisté jsou inspirováni Immanuel Kant, Alexander Hamilton a Pierre Joseph Proudhon, a již v preambuli nových stanov vyjmenoval společné zásadní dokumenty uvedené v tomto článku.
Skutečnost, že se Immanuel Kant a Alexander Hamilton jsou vůdci federalistického myšlení je dnes stále nesporné. První jmenovaný položil v roce 1795 základ svým filozofickým návrhem věčného míru pro všechny federalisty. Alexander Hamilton, jeden ze zakladatelů Spojených států amerických a autor 51 z celkem 85 článků ve Federalist Papers (1788), v podstatě položil základy moderní, zastupitelské demokracie. Pierre Joseph Proudhon je uveden jako třetí, protože je považován za zdroj myšlenky komunalismu (pravděpodobně známějšího jako integrální federalismus), který byl již v roce 1947 viděn většinou jako pohled na federalismus, o který by se mělo ve skutečnosti usilovat. Proudhon je i dnes obecně známý svým provokativním výrokem „Majetek je krádež“, který pochází z jeho díla „Qu'est ce que la propriété? Náš výzkum na principu vašich práv a vaší vlády.“ (1840).
Devět základů federalismu jmenovaných evropskými federalisty je pokyny „Federální unie“ (1939); "Hlavní zásady pro novou Evropu” Evropské unie Švýcarsko (únor 1940); "Manifest Ventotene“ (červenec 1941); "Ženevská deklarace“ evropských odbojářů (květen 1944); "Hertensteinský program“ (září 1946); "Deklarace“ prvního kongresu UEF v Montreux (srpen 1947); "Politická rezoluce“ prvního kongresu EUROPA-UNION Německo (květen 1949); "Federální charta“ přijata druhým kongresem UEF v Montreux (duben 1964); a historické“Prohlášení o zásadách“ přijaté na Nancy Congress of sMEF v dubnu 1972.
Mezitím uplynulo několik let a já osobně považuji za pozoruhodné a rovněž důležité následující dokumenty: „Politická deklarace“ ze samotného sjednocovacího kongresu UEF, která byla schválena 15.th 1973; EVROPSKÁ UNIE NěmeckoDvanáct tezí pro Evropu“ (14. dubnath 1964); "Kielský program pro Evropu“ EUROPA-UNION (Červen 27th 1978); své"Charta evropské identity“ (28. říjnath 1995); a "Listina základních práv“ Evropské unie sama o sobě (1. prosincest 2009).
S těmito 14 zde uvedenými dokumenty má člověk ucelený přehled nejen o evropském federalismu, ale i o federalismu jako celku. Toto rozlišení je provedeno proto, že světoví federalisté se odlišují od evropských federalistů pouze tím, že světoví federalisté chtěli dosáhnout světové unie prostřednictvím světového parlamentu již v roce 1947 (konstitucionalisté), zatímco evropští federalisté se v roce 1947 rozhodli nejprve vytvořit svobodnou Evropa, včetně zbytku Evropy, která by pak fungovala jako plán pro další světové regiony a pozdější světovou unii. Všechny tyto dokumenty najdete online jako přílohy ke knize „Evropa je pro každého!“ (2020)
Od samého počátku se evropští federalisté rozlišovali na dva směry: konstitucionalisty a funkcionalisty. První jmenovaný chtěl vytvořit evropský federální stát prostřednictvím Evropského parlamentu – Altiero Spinelli přístup — zatímco ten druhý podporoval srůstání členských států prostřednictvím společných institucí – the Jean Monnet přístup. K výše uvedenému rozdělení na dvě federalistické organizace došlo od vstupu Evropského hospodářského společenství v platnost a odráží rozdíl mezi těmito politickými vizemi: italští federalisté zvolili ústavní metodu jednání, zatímco němečtí a nizozemští federalisté funkcionalismus.
Komunalismus, vedoucí k nejhlubší změně evropských struktur, vyšel, alespoň podle mého názoru, z proudů Ordre Nouveau (Francie) a přijetí křesťanského principu subsidiarity, a tak i dnes nabízí jediné udržitelné federální řešení. pro současné a budoucí společnosti, o čemž byla většina evropských federalistů přesvědčena již v roce 1947.
Konstitucionalisté a funkcionalisté by se proto měli stále považovat za komunalisty. Na podporu tohoto názoru vřele doporučuji Michael Wolffsohnkniha „Towards World Peace – A Political Draft“ (2015).
Největší výzvou pro komunální myšlenku je ve zkratce následující: ti, kteří se usadili v současných a většinou zastaralých strukturách, jsou proti federální restrukturalizaci zdola nahoru, počínaje obcemi, přes regiony až po spolkovou zemi. Od počátku tak společně s nacionalisty a centralisty brzdili jakýkoli další federální vývoj a pomohli zajistit, že Spojené státy evropské i budoucí světová unie – která se rovná věčnému míru - zůstává pro mnohé snem.
Dále bych rád zdůraznil, že evropská myšlenka je absolutně neslučitelná s celoevropskou myšlenkou, a evropští federalisté tedy nepochybně nejsou „superstátními Evropany“, kteří jsou stále nacionalisty (Kemal Dervis v projevu ve Stuttgartu v roce 2005 přejmenovali panevropany jako takové). Institucionální model prosazovaný „evropany ze superstátu“ je podle mého názoru „evropský nacionalismus“. Charakteristickým znakem „evropského nacionalismu“ je ve skutečnosti rozšíření modelu centralizovaného a nedělitelného modelu národního státu na evropskou úroveň, jinými slovy, evropský národní stát. Zatímco evropští federalisté jsou nejen přesvědčeni o světové unii, což je jasně uvedeno v hesle UEF: „Sjednocená Evropa ve sjednoceném světě“, ale také o čistém federalistickém přístupu, který se projevuje v mottu Evropské unie: „Sjednoceni v Rozmanitost".
Andrew Duff ve své knize „On Governing Europe – A Federal Experiment“ (2018) tvrdí, že evropští federalisté jsou nejsilnější v těch zemích, které během druhé světové války projevovaly zásadní odpor. Proto evropská myšlenka nemá ve Spojeném království vůbec žádný základ; výjimku tvoří relikvie Spolkové unie. A to je důvod, proč Britové upřednostňují evropskou konfederaci. Zatímco ve Francii je bývalý vichistický režim stále vlivný, což způsobuje, že duch UEF mizí a myšlenka „Evropy otců“ je stále příznivá. To také vysvětluje, proč je duch UEF většinou viditelný a aktivní v Itálii.
Ale proč ne v Německu? To je způsobeno vrozenou vadou UEF, která se zhmotnila v tom, že UEF donutila členy UEF v Německu v roce 1947, aby se spojili s nefederalisty a „superstátními Evropany“, aby se stali akceptovanou sekcí UEF s vlastním názvem EUROPA-UNION Germany, která nakonec došlo 20. listopaduth 1947. Zástupce UEF pro Německo, Ernst von Schenk, již dříve opakovaně signalizoval, že sekcí UEF se může stát pouze jedna společná německá organizace.
V dnešní době mnozí předpokládají, že to způsobilo, že se EUROPA-UNION stala největší sekcí UEF, ale čísla členů ukazují rozdílná. Po celá léta tato čísla zůstala stejná jako před nucenou fúzí. Teprve v organizačních radách EUROPA-UNION „superstátní Evropané“ pomalu, ale vytrvale otravují ducha UEF v Německu, zajímavě podporovaném některými rakouskými federalisty, kde panevropská myšlenka v roce 1923 vznikla.
Proto se i členové předsednictva EUROPA-UNION snaží vymazat např. „Dvanáct tezí pro Evropu“ (1964), odmítají původně předpokládané členství EUROPA-UNION ve Světovém federalistickém hnutí (WFM), popř. odmítnout nová rozhodnutí UEF, jako je podpora nadnárodních seznamů.
Ještě horší je, že po celé Evropě uzavírají své řady „evropané superstátů“ v UEF i mimo ni, přičemž k propagaci evropského superstátu využívají nejen síť Evropského hnutí – někteří jej mohou dokonce nazývat IV. Jako „Menetekel“ můžete brát „intronizaci“ posledního předsedy Evropské komise nebo neochotu zapojit parlamenty a občanskou společnost do zásadních rozhodnutí o budoucnosti Evropy.
Zatímco na druhé straně UEF – a to asi 50 let po svém znovusjednocení a asi 75 let po svém založení – stále sestává z konfederalistů, „superstátních Evropanů“, světových a evropských federalistů a diskutuje o vnitřních postupech. Nejběžnější ze všeho je pouze to, že původ UEF nezná většina jeho členů ani zakládající dokumenty.
Jsem přesvědčen, že tyto znalosti by usnadnily nejen vnitřní komunikaci UEF, ale také popularitu a přijetí v našich evropských společnostech, v nichž by se UEF mělo stát hlavním aktérem a prostředníkem pro rovnováhu zájmů v rámci evropských společností, přičemž důrazně trvá na tom, realizace evropské myšlenky. Evropská myšlenka je jediným způsobem, jak vytvořit Spojené státy evropské – a trvalý světový mír!
Tento příspěvek jsem napsal 2. ledna 2021 pro Federalistická debata napsáno tam, kde se objevilo v prvním vydání z března 2021.
Příspěvek je založen na příspěvku na blogu, který jsem zveřejnil 4. června 2020 pod názvem „Devět plus pět“ zveřejněno na mém blogu a na kterém Luis Levi, redaktor federalistické debaty.
„Znát historii, zabývat se jí a přemýšlet o ní není nic jiného než dívat se na sebe v krásném, naleštěném zrcadle nebo na někoho jiného, kdo před ním stojí. Historie není nic jiného, než poznávat v ní životy, procházky a činy lidí, kteří žili dávno před námi. Mnoho lidí nemyslí dál, než se to týká jeho samotného a jeho života, jde dál jako nerozumný dobytek, který si také žije sám. Ale věci minulosti nám všechny připomínají a nabádají, abychom se dívali na lidi, kteří žili jako naši předkové před mnoha lety, abychom pozorovali jejich činy a dbali na jejich skutky. Ano, znát historii není nic jiného než vědět, jak svět funguje.“
Franciscus Lubecus, "Kronika a Anales chvályhodného města Göttingen" (1570 - 1595)
