hlavní demokracie

Příspěvek foto: Indian Chief | © Tanison Pachtanom, Shutterstock

Zvlášť když se podíváte na USA za předsednictví v Joe Biden člověk vidí, jak dobře může federální stát fungovat. Znovu se také ukazuje, že federální stát je lepším řešením pro všechny – včetně nás Evropanů.

Původně o tom byli pevně přesvědčeni otcové zakladatelé Evropských společenství a také Spolkové republiky Německo a zakotvili spolkový stát alespoň do preambulí základního zákona či smluv dnešní Evropské unie.

Ale i jejich nástupci – první, kdo z tohoto otřesného vhledu profitovali – se tajně, pomalu, ale jistě, distancovali od federálního státu, a vytvořili tak dnešní „hlavní demokracii“. Vždy na tepu „svých“ občanů věděli, že „Evropané“ na rozdíl od „Američanů“ nedokážou zcela zahodit svůj sklon k totalitě. a tak to bylo Valéry Giscard d'Estaing, který se souhlasem Helmut Schmidts, šťastně prohlásil v roce 1974: „Summit je mrtvý, ať žije Evropská rada!“ a zahájil tak dnešní evropskou hlavní demokracii.

Od nynějška pravidelná přehlídka našich demokraticky korunovaných hlav nahradila evropskou politiku; Komise pomalu, ale jistě zmutovala v „soud“ a Evropský parlament, počínaje volbou nejmladšího předsedy Komise, se nakonec stal štábem, jaký si tehdy první osvícení knížata představovali.

A se vznikem pandemie COVID-19 se tento úspěšný model ujal i v Německu — téměř každý týden posloucháme výsledky krizového summitu našich sedmnácti „knížat“, kteří jako jediní rozhodují o blahu a bídě naší republiky a jejích občanů. Příslušné parlamenty se scházejí, když je třeba dát těmto rozhodnutím určitou legitimitu potleskem.

Tentokrát můžeme docela dobře sledovat, co z tohoto druhu „hlavní demokracie“ nakonec vzejde – ačkoliv jde vlastně o existenční problémy nás všech – a uvědomujeme si, že každý z těchto summitů nás vrhá dál do krize.

Dobří soudní reportéři také podotýkají, že na každém summitu sedí kancléři na klíně jistý suverén, pravděpodobně s cílem do příštích voleb sdělit občanovi, že kancléřství „zdědil“ a že nevolit by se rovnalo rouhání.

Z této bídy nás mohly zachránit pouze naše parlamenty, a to nejen tím, že dosadí naše vlády na jejich místo, ale také tím, že začnou znovu vydávat zákony, místo aby se jen oddávaly svým privilegiím a hnaly se za svým vlastním dobrem.

Pokud se to našim zástupcům lidu nepodaří a jejich asertivnější kolegové s hvězdami budou i nadále pronásledovat „kult náčelníka“, nemusíme se divit, když v Evropě brzy naši „malí princové“ vystřídají jeden po jiný vůdcem, který naplňuje totalitní potřeby mnoha našich spoluobčanů lépe obsluhovaných.