Foto příspěvku: novinář | © Neven Divkovic na Pixabay
Vždy byli špatní a dobří novináři. První zkušenost s novináři jsem měl při čtení Heilbronner Voice. Poznal jsem kvalitní žurnalistiku, protože kamarádův otec měl předplacený Der Spiegel a já ho mohl pravidelně číst. Až do devadesátých let byl Der Spiegel součástí mé pravidelné četby.
Později, když jsem se politicky angažoval v mládežnické organizaci, poznal jsem další místní noviny a musel jsem se smířit s tím, že naše místní noviny se všechny zajímají o politický obsah méně než o mnoho stran na říčních lodích a jiných politických festivalech soutěže na čas. A dokonce i dnes, o desítky let později, tam nechávám tisknout články, které se zaměřují na jídlo a pití – politický obsah je stále zajímavý pouze tehdy, lze-li jej sladit s vnímaným místním konsensem.
Na začátku mého profesního života jsme dostali na výběr předplatit Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a pravděpodobně více pro Northern Lights, Welt. Tehdy jsem se rozhodl pro FAZ a zůstal jsem těmto novinám věrný téměř až do důchodu, i když jsem se s Süddeutsche Zeitung stále více přátelil; a kdyby neustále neohrožovali svou krajskou sekci, možná i uvažovali o změně.
Kvůli své práci jsem se pak učil i noviny z jiných zemí znám a oceňuji, takže jsem se vždy přihlásil k odběru několika z nich a jsem rád, že mi pomáhají přemýšlet mimo rámec.
Stále oceňuji dobře prozkoumané novinové články a věřím, že noviny rostou a prosperují ve své vlastní konkurenci, ale bez konkurence jen vegetují a mutují v pouhé obtisky sebe a své bývalé slávy.
Opět jsem byl z profesních důvodů konfrontován s tím, že můžete být v zájmu novinářů a nemusíte je jen neustále žádat, aby informovali o svých vlastních dobrovolných aktivitách. Rychle jsem si ale uvědomil, že to nemusí být nutně výhoda, když získáte zájem novinářů. A tak se stalo „nezbytným pro přežití“, že jsem s novináři jednal více, než bych si obvykle přál, a také musel absolvovat příslušné kurzy a školení.
První odpovídající zkušenost jsem měl jako velitel čety, totiž když jsem dostal rozkaz bavit novináře s kamerovým týmem celý den s pěší četou, kterou jsem vedl. Protože to byl jen další den bojů v lese a vojáci mezitím zvládli své úkoly ve spánku, byl to vlastně nesporný úspěch – mysleli si to nejen moji nadřízení, ale i já. Ale pro jistotu jsem soudruhy předem informoval o důležitosti této návštěvy a slíbil jsem jim pár beden piva.
A tak nás tato novinářka provázela téměř celý den, vedla diskuse a nechávala si opakovat určitá cvičení na kameru. Její obličej se prodlužoval a prodlužoval, což jsem přičítal čerstvému vzduchu, chladu, který se pomalu vkrádal, a nedostatku speciálního cateringu pro naše novináře.
Pak se ale stalo něco, co se stát nemělo, voják, ne zrovna nejbrilantnější pod sluncem, se v rozhovoru zamotal a výsledkem byla poloviční věta, která mohla být bez kontextu špatně pochopena. A tím byla novinářská návštěva rázem u konce a novinářka nás opustila se svým doprovodem.
O několik dní později jsem byl ostnatými svými nadřízenými a ukázal mi tiskovou zprávu. To sestávalo pouze z názoru dotyčného novináře, který byl pak na konci podložen právě touto polovětou - s tím jsem se poprvé seznámil s procítěnou žurnalistikou. A pokud jste již v Bundeswehru něco udělali, vždy to můžete udělat znovu.
A tak mě jednoho dne potěšilo, když mi bylo dovoleno postarat se o dva novináře Spiegelu, kteří k nám přišli, aby si vyslechli citát mých nadřízených. Velmi přívětiví pánové, kteří toho překvapivě hodně věděli, víc, než později napsali ve svém článku, který byl také velmi fér – vrchol profesionální žurnalistiky. Méně mě potěšila souběžná návštěva novináře, který měl zkoumat stejné téma, protože v té době das téma vůbec, ale jakmile jsem dorazil, vrhl jsem se na svou jedinou vojákyni, velmi atraktivní Francouzku, která si však dobrou štábní prací a působivou robustností vysloužila respekt všech svých soudruhů, a upřímně jsem se jí zeptal, co přemýšlel o sexuálním obtěžování v armádě? Odpověděla jen: „Proč, stěžoval si na mě někdo z mých soudruhů?“ a nechala novináře stát. Protože už jsem věděl, že proti vnímané žurnalistice nemám šanci, ignoroval jsem i tuto paní a byl jsem si naprosto jistý, že své téma přepíše. Každopádně nikdo z mých nadřízených mi později neotíral svůj článek do tváře.
Nízký bod novinářské práce jsem mohl poznat o něco později ve známém hotelu na Sniper Alley, kde se spojila politika, tisk, humanitární organizace a organizovaný zločin, očividně proto, že to bylo jediné místo, kde stálo za to žít. v blízkém či vzdáleném okolí. Byl jsem tam, protože se tam obchodovalo s informacemi jako v bazaru a dobré informace nejsou důležité jen pro novináře. Každopádně jsem tam mohl zažít poslední dinosaury žurnalistiky, kterými se to hemžili mladšími novináři jako popové hvězdy a kteří těhotní whisky a v kouři doutníků či cigaret vesele sdíleli svá moudra se ženami. V té době byly zcela evidentně nastartovány kariéry, přičemž procítěná žurnalistika byla zřejmě vhodná i pro masy.
Tyto zážitky jsem před lety zpracoval ve dvou nebo třech příspěvcích na blogu, ale později je zase smazal – pravděpodobně kvůli stáří. Pomohly mi také zkušenosti, které jsem získal při jednom z mých posledních úkolů, kdy jsem mohl poprvé poznat nezávislé novináře, kteří psali technicky kvalitní a dobře prozkoumané články, které museli později prodat široké škále médií. Tito novináři žili svou profesí a pravděpodobně většinou na hranici prekariátu — s emocionální žurnalistikou by se jistě dostali mnohem dál.
Pak mě ale s žurnalistikou opět smířil jeden dnes už poněkud prošedivělý a známý novinář, kterému jsem na drogách na malárii poskytl televizní rozhovor a navíc mě úplně chytil na špatnou nohu. Pokud vím, tento rozhovor nebyl nikdy odvysílán, ale později ho s radostí odvysílal k pobavení mých spolupracovníků — důkaz toho, že k dobré žurnalistice patří pořádná dávka humoru.
A kde jsme dnes? Určitě stále existují, dobří novináři, kteří pokračují ve sbírání informací tvrdou prací a technicky zdatní a připravují je pro své čtenáře. A později, když si zkušenostmi a znalostmi vytvoří vlastní obrázek, dokážou své čtenáře či posluchače uchvátit názory, ještě lépe své názory podepřít vhodnými a podloženými argumenty.
Ale bohužel, a to byl důvod, proč jsem mimo jiné zrušil předplatné FAZ, dobří novináři se ke slovu dostanou čím dál méně. A pokud přibývají i pravopisné chyby a úměrně tomu se snižují znalosti základních aritmetických operací, pak opravdu nemá cenu číst celostátní noviny. "Člověk čte místní deník kvůli nekrologům," alespoň to říkala moje babička, která zemřela příliš brzy.
Zvlášť ne, když tolik vychvalovaní tvůrci názorů vždy proklamují pevný názor, ale velmi často nemají ani potřebné znalosti, ani zkušenosti a někdy ani dost mozku na to, aby vůbec nějaký podložený názor mohli mít.
Začíná to tím, že čtu názory na dobrovolnictví od novinářů, kteří sami nikdy dost dobrovolnické práce nedělali, a pro mě je to celé korunováno glosami o věcech, o kterých vím, že dotyčný novinář nemůže mít ani potřebné znalosti, ani potřebné zkušenosti.
Člověk může mít svůj názor, ale měl by být založen na základech, a čím pevnější tyto základy jsou, tím hodnotnější bude pravděpodobně představovaný názor - zda je tento názor dobrý nebo špatný, je stále na zvážení čtenáře. Záleží také na čtenáři, zda jej sdílí nebo ne.
A tak jsem přesvědčen, že dobrá žurnalistika spočívá ve sbírání informací a jejich podávání způsobem, který je pro čtenáře či posluchače srozumitelný. K tomu patří i kontrola pravdivosti obdržených informací předem a pokrytí celého spektra, zejména v případě kontroverzních témat.
Pokud je to všechno pro novináře příliš zdlouhavé a myslíte-li si, že musíte svět obšťastnit jen svým vlastním názorem, měli byste se žurnalistiky zdržet a raději napsat weblog.
