návštěvy kostela

5
(1)

Hlavní fotka: Vojenské tábory v Africe

Vzhledem k tomu, že křesťanství je s lidstvem již nějakou dobu, je vlastně možné téměř kdekoli na světě zúčastnit se takové bohoslužby – možná ne přímo jedné z vašich vlastních denominací, ale rozhodně křesťanské bohoslužby.

Pokud pracujete jako voják v zahraničí, můžete v podstatě předpokládat, že vás budou doprovázet i ministři nebo kněží. Výhoda, kterou není radno podceňovat, která se bohužel mnohým ukáže až na místě — a pokud jste měsíce mimo domov, může to vést i ke zcela novému posouzení vlastní víry.

Bohužel se mi před několika lety nepodařilo získat přístup ke svým zaměstnancům a mně, když jsme byli v subsaharské Africe. Je pravda, že nám to tolik nechybělo, alespoň v prvních týdnech — těch výzev bylo prostě příliš mnoho.

Když jsme se ale lokálně prosadili a kromě spousty krajiny bylo k dispozici jen více plochy, byli jsme velmi rádi, že jsme v „okolí“ našli kostel, který nám alespoň v neděli mohl zpestřit.

A když jsem se o pár týdnů později a dobrý den cesty daleko od většiny svých zaměstnanců zorientoval tak dobře, že jsem si řekl, že bych se mohl jedno nebo dvě nedělní rána vyhrabat, tak jsem také hledal někde poblíž svého ubytování a kostel.

Dokonce jsem to našel velmi blízko a udělal jsem tam pouť velmi brzy v neděli, protože mě nejen vzbudily reproduktory mešity v sousedství, ale také velmi velký a především velmi hlasitý pár ptáků, kteří bydleli přímo před mým oknem a sami si vždy dlouho stěžovali na vedoucího modlitby, takže přespání nepřicházelo v úvahu. Během týdne jste mohli jít rovnou do práce a v neděli jste mohli jít rovnou do kostela.

Výhodou tohoto kostela bylo, že alespoň nedělní bohoslužby probíhaly vždy na směny a kostel byl vždy zaplněn do posledního místečka. Uvedené časy byly méně dobré, protože sloužily sboru spíše jako hrubé vodítko.

Podle pořadí průvodu před kostelem jsem se mohl podívat, jak dlouho zbývá do další bohoslužby a pak se rozhodnout, zda půjdu na aktuální bohoslužbu, nebo počkám na další.

První bohoslužby, které trvaly vždy dobré dvě hodiny, jsem strávil v zadní části kostela, abych jako jediný běloch nebudil pozornost, ale postupně jsem ztrácel ostych a nakonec se mi pro pohodlí podařilo dostat místo uprostřed shromáždění. Mimochodem to jednou vedlo k tomu, že malá dívka sedící za mnou během kázání odhrnula rukáv saka, aby zjistila, jestli mám také bílou ruku. Když jsem se otočil a podíval se dívce do očí, propukla v záchvat křiku a jinak velmi hlučný kostel najednou ztichl jako myš. Matka to uklidnila a kázání pokračovalo. Krátce nato mi holčička zvedla nohavici a já se neodvážil ohlédnout.

S výjimkou ranní bohoslužby probíhaly všechny bohoslužby ve stejném pořadí. Náměstí před kostelem bylo plné a lidé si povídali. Než faráři, kapela, další dobrovolníci a sbor slavnostně opustili kostel, stejný průvod se shromáždil před kostelem, aby poté, co první odešel, se stejnou vážností vstoupil do kostela. Někteří faráři doprovázeli alespoň dvě bohoslužby, čehož jsem si všiml, když jsem šel na bohoslužbu příliš pozdě a hned následoval další.

Vzhledem k tomu, že bohoslužby probíhaly převážně v jednom nebo více afrických jazycích, bylo pro mě obtížné sledovat celý obsah, což bylo méně tragické, protože vždy dominovala hudba a zpěv. A jinak byl v řadách sboru většinou čilý ruch, který někdy působil dojmem, že farář a dobrovolníci vpředu slaví jinou bohoslužbu než zbytek sboru v zadních řadách.

Někdy se dokonce stalo, že se některý člen sboru náhle vyřítil vpřed, křičel, mával rukama a nohama a třásl celým tělem a jeden z pastorů provedl jakýsi „exorcismus“, který způsobil, že se celý sbor dostal do jakési extáze.

I po několika měsících byly dvouhodinové bohoslužby vždy u konce rychleji než mnohé bohoslužby zde. Ani mé návštěvy nezůstaly bez povšimnutí, a tak bylo jen otázkou času, kdy jsem po bohoslužbě dostal pozvání na biblické studium, které následovalo, čímž se mé nedělní návštěvy kostela prodloužily na dobré čtyři hodiny.

Na začátku byla tato biblická studia velmi zvláštní zkušeností, protože účastníci pod vedením pastora analyzovali jednu kapitolu za druhou a snažili se mě zapojit. Ale to také znamenalo, že jsem se stále více seznamoval s komunitou a náboženstvím, které tam bylo zastoupeno. Když pak několik pastorů v biblickém studiu tvrdilo, že homosexuálové musí být zabiti, protože jsou ďábel, byly mé návštěvy kostela v této komunitě minulostí a volný čas jsem raději využil k nedělním výletům do přírody.

Moje zkušenost s farnostmi je taková, že žádné dvě farnosti nejsou stejné. Každý sbor je jiný a jedinečný, odráží jednotlivé členy církve a rozvíjí své vlastní tradice, i když jsou všechny založeny na jednom písmu – naší Bibli. A tak se člověk může považovat za šťastného, ​​když jako křesťan najde přesně tu církev, ve které se cítí příjemně a bezpečně.

"Nevěřící jsou více zbožní, než vědí, a věřící méně, než si myslí."

Franz Grillparzer, Studia filozofie a náboženství. Historické a politické studie (2011: 32, 1857.)

Jak užitečný byl tento příspěvek?

Kliknutím na hvězdičky příspěvek ohodnotíte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet recenzí: 1

Zatím žádné recenze.

Je mi líto, že vám příspěvek nepomohl!

Dovolte mi zlepšit tento příspěvek!

Jak mohu zlepšit tento příspěvek?

Zobrazení stránky: 11 | Dnes: 1 | Počítá se od 22.10.2023. října XNUMX

Podíl: