Ať žije francouzsko-německé přátelství

Hlavní fotka: Francouzsko-německé přátelství | © Shutterstock

Jednou jsem udělal bláznivý pokus shrnout 400 let francouzsko-německé historie na dvou stránkách. I když některé věci určitě musely být prezentovány ve velmi zkrácené podobě, doufám, že jsem některé podstatné rysy vypracoval zcela správně. Otázky nebo komentáře jsou vždy vítány!

„Skutečný Němec nemá Franzena rád. Ale rád pije jejich vína.“ Tak se píše v Goethově Faustovi. Podíváme-li se zpět do historie, francouzsko-německé vztahy se většinou nevyznačovaly přátelstvím. Od 17. století se Francie stala nejsilnější mocností v Evropě a stala se předchůdcem moderního národního státu, jednoho monarchy, jednoho jazyka, jedné denominace. Svatá říše římská německého národa na druhé straně nebyla ani svatá, ani římská, ani říše, ale spleť různých knížectví, která byla mezi sebou v rozporu a někdy zuřivě bojovala. Nejmocnější dynastie, Habsburkové a Hohenzollernové, navíc vlastnili významná území mimo říši. Francie expandovala na sever a na západ během války o španělské dědictví a získala spojence mezi německými knížaty, včetně kolínského arcibiskupa a vévody bavorského. Ještě nějakou dobu poté byl antagonismus mezi Francií a Rakouskem jednou ze základních konstant evropské mocenské politiky. Později, během sedmileté války, byla Francie nejprve spojena s Pruskem proti Rakousku, pak když se rýsovalo sblížení mezi Pruskem a královstvím Velké Británie, Francie v tom viděla nebezpečí, změnila strany a vytvořila s Rakouskem obrannou alianci.

Paluba byla kompletně přeorganizována v roce 1789 s francouzskou revolucí. Všichni knížata Evropy uznali revoluční Francii za existenční hrozbu, Velká Británie, Rakousko, Rusko, Portugalsko, Neapol, papežské státy a další bojovaly proti Francii v různých koaličních válkách. Ve všech těchto zemích, především však v Německu, jsou však lidé, kteří Francouzskou revoluci chápou jako příležitost ke změně zastaralých územních a mocenských struktur ve vlastní zemi, a vkládají proto své naděje do revolučních Francie. Co se týče územních struktur, za revolučních válek se toho událo hodně, z přibližně 1.800 panství přímo pod Říší se stalo kolem tří desítek samostatných států, z nichž některé byly ještě docela malé. Mimo habsburská území zůstaly největšími státy Prusko, Bavorsko, Württembersko a Bádensko. Ale naděje, že Francie přenese pochodeň revoluce do Německa, byla rychle zmařena. V roce 1804 se Napoleon nechal korunovat císařem. Naděje z Francie, že se bude šířit demokracie, jsou tak splněny. (Beethoven, který plánoval zasvětit svou 3. symfonii Napoleonovi, od toho upouští, nyní ji nazývá Eroica). V roce 1814/15 se tak všichni liberální a pokrokově smýšlející lidé ocitli po boku svých knížat, aby se zbavili imperialistické francouzské cizí nadvlády.

Evropě pak nakrátko dominuje obnovující Svatá aliance. Ale již v roce 1830 zakokrhal galský kohout podruhé (Heinrich Heine) a znovu v roce 1848. To také inspirovalo liberální síly v Německu, které snily o demokratičtějším Německu. Ale na rozdíl od Francouzů Němci nikdy nebyli ochotni své panovníky jednoduše odehnat. A princové byli zpočátku ochotni ke kompromisu, většinou jmenovali liberální „březnové ministry“, ale nakonec pruský král odmítl císařskou důstojnost, která mu byla nabídnuta. To znamenalo, že německá jednota a říšská ústava selhaly. V následujících dvou desetiletích bylo Prusko stále silnější v Malém Německu (bez Rakouska), kde se Bismarck stal premiérem. Byl přesvědčen, že říšské jednoty lze dosáhnout pouze vítěznou válkou proti Francii, kterou následně vyvolal (Emser Depesche). Prusko a jeho spojenci vyhráli válku a v roce 1871 založili Německou říši. Při této příležitosti vynutili Francii ponižující mír, Francie musela postoupit Alsasko a Lotrinsko Německu a zaplatit 5 miliard franků jako reparace (např. německý korunní princ Frederick označil tento požadavek za krutý). O 43 let později byly Francie a Německo opět navzájem nepřátelské. Po první světové válce, která pro Německo skončila na straně poražených, jsou to tentokrát Francouzi, kdo pro Německo prosadí ve Versailleské mírové smlouvě velmi tvrdé podmínky. (Mimochodem, je historicky zjevně nesprávné, že podmínky Versailleské smlouvy významně přispěly k nástupu Hitlera, který začal až o 10 let později, kdy relativně nestabilní Výmarskou republikou otřásla Velká hospodářská krize).

Dvacet let po skončení 1. světové války zahájilo hitlerovské Německo druhou světovou válku a během několika dní porazilo Francii v bleskové válce – bez ohledu na neutralitu Nizozemska a Belgie. Generál de Gaulle, do té doby státní tajemník na francouzském ministerstvu obrany, uprchl do Londýna a o rok později tam založil francouzskou exilovou vládu. Paříž byla osvobozena o tři roky později a když Německo v květnu 2 bezpodmínečně kapitulovalo, byla Francie jednou z vítězných mocností. Německo bylo rozděleno na okupační zóny.Po vypuknutí studené války mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem v roce 1945 byla o dva roky později ve třech západních zónách založena Spolková republika Německo. Francie a Německo byly najednou součástí stejného globálního politického tábora.

Bylo štěstím v historii, že prozíraví politici zastávali klíčové funkce v obou zemích, ve Francii Robert Schuman a Jean Monnet, v Německu Konrad Adenauer. Tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, obvykle nazývané Montanunion. Z toho se v roce 1957 vyvinulo Evropské hospodářské společenství (EHS). V roce 1959 se De Gaulle stal prezidentem Francie spolu s Konrad Adenauer vyvinul systém německo-francouzských konzultací. Oběma politikům se také podařilo ukotvit myšlenku francouzsko-německého přátelství v srdcích lidí v obou zemích. Maastrichtská smlouva v roce 1993 změnila EHS na Evropskou unii, která má nyní 27 členských států.

Stejně jako před 200 lety přežíval malý státní systém Německo, je dnešní agendou další rozvoj jednotné a silné Evropské unie, která by měla být zárukou prosperující a mírově koexistující Evropy. Geopoliticky už desítky let nemáme jednu bipolaritu, ale tři světové mocnosti, USA, Rusko a Čínu. Mírové soužití mezi národy může jen prospět, pokud se Evropa připojí jako silná síla. Základem takového vývoje může a musí být stabilní francouzsko-německé přátelství.

 Vive l'amitié franco-allemande