Foto příspěvku: Labyrint | © PublicDomainPictures na Pixabay
Je to hotovo! Konečně. Mám tento čas Adornova Minima Moralia přečíst do hořkého konce. A byl jsem za to také odměněn, protože v tomto vydání jsem editor přidal texty, které Theodore W. Adorno odstranil ze svého rukopisu, když byl ještě naživu. Protože se však od obsahu v něm obsaženého nikdy nedistancoval, redaktor věří, že jej pak může přidat jako přílohu na konec.
Dlouho jsem byl přesvědčen, že dobrá kniha by se měla číst minimálně třikrát a pokud možno v různých životních cyklech. A tak jsem tentokrát dokázal knihu nejen dočíst do konce, ale také z ní vyrvat jedno či druhé moudro, kterému jsem jako mladší asi nerozuměl. Některé pasáže mě navíc vyloudily i k úsměvu, což by se mnou ještě před dobrými 30 lety otřáslo a možná i otřáslo. Některé citace z knihy jsem již použil pro své vlastní účely; myšlenkou bylo udělat knize malou reklamu.
Nyní však začíná ta těžká část čtení, protože jsem k řadě pasáží v knize přidal komentáře a škrty, do některých bych se teď rád zamotal sám. Výhodou toho je, že mohu být selektivnější než zamlada. Zabřednutí mi pomůže porozumět této knize o něco lépe a také mi usnadní opětovné nahlédnutí v případě potřeby. Jedním jsem si ale docela jistá, že tuto knihu už potřetí číst nebudu. Přesto si myslím, že by tato kniha měla být povinnou četbou a na dlouhou dobu by měla nahradit nejeden školní román - potíž je v tom, že kniha může být pro většinu lidí trochu zdrcující.
Ale o moc dál se nedostanete, pokud jste to udělali už po tisící Effi Briest osvětlené ve všech aspektech. Můžete také vstoupit do něčeho novějšího. Adornovy úvahy o naší době jsou dnes obzvlášť cenné, zvláště pro všechny, kteří chtějí pochopit konec demokracie v době, kdy je ta naše více než ohrožena! — Ale my se raději dohadujeme o tom, zda se ještě smí říkat matka nebo psát slovo černoch, což ve skutečnosti nedává dobrý obrázek o naší vlastní schopnosti demokracie.
Staré dětské knížky raději přepisujeme a dokumentujeme tak, že už nejsme schopni dobově a kontextově zařadit, co bylo napsáno, ani pochopit, co nám autoři chtěli nebo dokonce museli říct. Ještě horší je, že zneužíváme autory, kteří, ačkoli je sám téměř nikdo nečetl, nadále vyzařují autoritu na zcela nezkušené lidi z důvodů, které nechápu. Moltke starší je jedním z takových případů. Horší je, když i naši vědci mají stránku dlouhou Socrates citát.
Abychom správně porozuměli čtení, musíme nejprve lépe porozumět psaní. Theodore W. Adorno má v Minima Moralia velmi příjemný přístup, konkrétně: "To chce vyjádřit volná a nezávazná forma formy, stejně jako zřeknutí se explicitního teoretického kontextu."
Dalším extrémem jsou asi básně a eposy, kde autoři sedí hodiny, možná i dny nad každou čárkou, aby ji na konci zase odstranili. Gerd M. Hofmann nedávno prohlásil: "Když jsem byl na střední škole, když jsem měl interpretovat básně, říkal jsem si, proč lidé píší takové texty. Doposud jsem nenašel odpověď..."
Myslím, že tato forma psaní je už jen svou přesností tím nejlepším možným způsobem, jak může autor vyjádřit své myšlenky slovy. A i zde má každý čtenář dostatek prostoru pro vlastní výklad — nedorozumění nelze nikdy zcela odstranit.
Stále méně lidí je ochotno praktikovat toto vysoké umění psaní, zvláště když na sebe bere epické rysy, protože takové úsilí zabere spoustu času.
Asi jsme byli ušetřeni i většiny knih. I já si raději píšu jen před sebe a jsem spokojený, když moje propracování odpovídá z 80 procent tomu, co bylo původně zamýšleno; Už netrávím čas dolaďováním zbývajících 20 procent.
Proto si velmi vážím toho, když se ostatní snaží vytvořit skutečné momenty psaní. Jednou takovou je "Song of Myself". Walt Whitman napsal. Pro lepší pochopení této básně je vhodné ji nejen jednou celou přečíst, ale také porovnat báseň v její první verzi z roku 1855 s její poslední verzí z roku 1892. Oba končí následujícími slovy.
Když se mi napoprvé nepodařilo přivést mě, buďte povzbuzeni,
Walt Whitman, Píseň o sobě
Chybí mi jedno místo hledej jiné,
Někde se zastavím a čekám na tebe.
Někteří čtenáři si nyní položí otázku, co to má společného s minimální morálkou. Nic méně než toto s Magna Moralia Aristoteles, mimochodem jeden ze studentů Plato a pravděpodobně vedle Plato, který je studentem Socrates byl jedním z hlavních zdrojů všeho, o čem dnes mluvíme Socrates znamená vědět.
Stejně jako psaní je porozumění čtení úkol, který se obvykle podceňuje. Zejména jako mentor čtení na základní škole a na meseno i jako přednášející na univerzitě mě udivuje, jak málo studentů dnes ještě zná náš jazyk, skutečný „operační systém“ našeho myšlení.
Spíš mě udivuje, co mnozí dnešní čtenáři pochopili z toho, co jsem právě četl. A to ani nemluvím o různých možných výkladech. Pokud volné psaní a volné čtení vedou pouze k nepochopení a nedorozuměním, dalo by se zamyslet nad tím, zda by samotné psaní nemělo být opět více formalizováno – nemusí jít nutně o rýmy. Ale ani psaní a mluvení nejsou zákazy. Určitě by se dalo shodnout na jednotné gramatice a pravopisu.
V každém případě se musíme postarat o to, aby umělá inteligence nakonec jen nepsala, nečetla, chápala a nepřemýšlela a abychom byli celkem logicky drženi v klecích s posledními primáty.
„Neplechy se odehrávají prostřednictvím tématu probandum: člověk používá dialektiku, místo aby se v ní ztrácel. Potom se svrchovaně dialektická myšlenka vrací do předdialektické fáze: klidné prohlášení, že každá věc má dvě strany.“
THEODOR W. ADORNO, MINIMA MORALIA (14. VYDÁNÍ 2022 [1951]: 283)
