dodatečné myšlenky

Hlavní foto: Theaterschiff Heilbronn

Není pochyb o tom, že 6. Hertensteinské rozhovory byly nejlepšími přednáškami z této série přednášek, které byly původně navrženy tak, aby trvaly 12 let. Bylo to jistě také díky novému dějišti, divadelní lodi Heilbronn. Na jedné straně se nabídl tým kolem svého uměleckého šéfa Christian Marten Molnar po rozhovorech s možností zúčastnit se zkoušek nového kusu "der Eintänzer" osvěžující doprovodný program a na druhé straně tým coffee bay z Jochen Wieland účastníci besedy po celý den s jídlem a pitím a na konci besedy nabídli výborný italský bufet.

Rozhovory by však nebyly možné, kdyby se několik členů EUROPA-UNION nezavázalo nad rámec běžné úrovně. Nejdřív chci svou lepší polovičku Bettina Kummerleová který se celé týdny snažil nalákat evropské federalisty z celého Bádenska-Württemberska do Heilbronnu. A také Ursula Hechtová vedl kampaň za rozhovory v bezprostřední blízkosti Heilbronnu až do konce a také se dal k dispozici jako zapisovatel. Thomas Heiligenmann zajistila, aby se členové prezidia EUROPA-UNION z Bádenska-Württemberska mohli zúčastnit zasedání prezidia v Berlíně prostřednictvím videokonference v rámci hertensteinských jednání. Herbert Burkhardt zajistila, že Heilbronner Marketing Gesellschaft zpřístupnil další prostory a že Provozní kancelář Heilbronnu vyvěsila před divadelní lodí tři evropské vlajky. V neposlední řadě odcestoval generální tajemník EUROPA-UNION do Německa Christian Moss, i přes nabitý program přijel s manželkou z Berlína, aby se mohl rozhovorů znovu zúčastnit.

To mě také potěšilo Dr Vasilios Vadokas, Leonard Reinwald, Michael George Link MP, Franz Schirm a Herbert Steudel byli znovu na palubě. Také, že jsme byli schopni přesvědčit další naše členy k účasti, včetně Verena Dieyeová, Ingrid Eheimová, Heiner Dorner, Tomáš Michl a Wolfram Rudolf. To mě obzvlášť potěšilo Florian Ziegenbalg stuttgartská delegace a spol Simona Schmidtová a Michael Conc v čele Mannheimu jeho okresním předsedou peter schulze, Lucembursko přes Manuel Schobpřes Heidelberg Prof. Dr. Walther Heipertz a Rems-Murr přes Katharina a Dr Markus Schildknecht byli zastoupeni. Z Porúří byli navíc Andrea a Kai Barth přijel a z Bruselu Jean Marsia. Stejně tak mohl bývalý europoslanec Evelyne Gebhardt jistě vítáme pestrou posádku, kterou dohromady tvořilo téměř 60 účastníků.

Z dnešního a zatím téměř povinného hodnocení pivních tácků vyplynulo, že většina účastníků byla s akcí více než spokojena, takže nezbývá než zvážit, zda a jak můžeme těch pár návrhů na zlepšení zohlednit do budoucna.

Již před 6. ročníkem Hertenstein Talks však bylo zřejmé, že budou mít nebývalou intenzitu, a tak nebylo divu, že jeden moderátor rozdal diskutujícím v předstihu celkem 60 stran diplomových prací. na rozhovory a jiný moderátor dokonce odvolal svou účast v přípravném jednání, protože mezitím – po několika desetiletích neúspěšných diskuzí – ztratil veškerou víru ve smysl a účel takových rozhovorů a vidí čas na Evropská revoluce jako víc než přišla.

Některým novým účastníkům diskuse mohla tato intenzita zůstat skryta, protože ji lze skutečně odhalit pouze tehdy, pokud se v průběhu let aktivně zapojíte do tohoto diskusního procesu a opakovaně se budete na témata, která se tam objevují, dívat z jiné perspektivy a zároveň čas znovu vyvážený.

Tentokrát mě tři body zatížily více než obvykle a jasně ukázaly, jak uvázl evropský vozík - navzdory velmi nejisté situaci nejen v Evropě, ale v celém světě! Zaměření rozhovoru na současnou a extrémně krvavou a nákladnou ukrajinskou válku jasně ukázalo, jak špatná je vlastně evropská myšlenka – a to i přes všechny úspěchy, kterých se již v minulých desetiletích podařilo dosáhnout a rozhodně stojí za zmínku a zmínku! Evropa nám občanům Unie vrátila naši suverenitu a přinesla dříve nepředstavitelnou, bezprecedentní prosperitu v kombinaci s více než 75letým obdobím míru a naší vlastní předpokládanou délkou života přesahující 80 let. Nemluvě o fungujících demokraciích, obecných lidských a evropských občanských právech, které dávají každému příležitost k vlastní seberealizaci, aniž by za to musel něco nabízet.

Přesto, nebo možná právě proto, mě tři body více než překvapily. První a méně tragický je vývoj poté, co spolková kancléřka vyhlásila ve Spolkové republice Německo druhý zlom Olaf Scholz v březnu tohoto roku. Někteří si ještě pamatují první zlom, duchovní a morální, tehdejším spolkovým kancléřem Helmut Kohl, který vrátil Evropu a Německo o desítky let zpět a skutečně otevřel propast mezi sociální nerovností v naší společnosti. Současný zlom opět otevřel části naší společnosti možnost se dále obohacovat na úkor naší společnosti. A tak se mezitím zemí prohánějí představitelé německého zbrojního průmyslu a mezinárodního obchodu se zbraněmi a vysvětlují všem, že USA jsou vlastně docela hrozní zbrojní protekcionisté a že Evropa může přežít, jen když se staneme autonomní vojenskou mocností. Je zřejmé, že tyto dámy a pánové se zajímají pouze o co největší podíl z bilionů vládních výdajů, který lze v budoucnu očekávat – 100 miliard eur, které byly nedávno přislíbeny Bundeswehru, jsou jen malou kapkou v kýblu, ale dostatečným důvodem pro to, aby lobbisté se nyní účastní našich setkání.

I když já sám původně pocházím z ekonomického liberálního koutu, musím uznat a požadovat, že to stát nesmí nechat na volném trhu, pokud jde o infrastrukturu a zejména zbrojní záležitosti - zde zejména stát musí velmi důrazně zasáhnout, aby regulovat trh, ne-li trh zcela ignorovat. Pro vaše vlastní vojáky je navíc naprosto povinné a životně důležité (!), aby se zejména se zbraněmi obchodovalo pouze v rámci vaší vlastní aliance a jejich vývoj a výroba byla organizována v rámci celé aliance (NATO) pouze z nákladových důvodů, aby bylo možné množství se může stát. Kdo to organizuje jinak, dotuje jen velmi specifické sociální skupiny a ohrožuje životy nejen našich vojáků, ale celé země. Tento názor jsem během rozhovorů nejen vyjádřil já, ale bohužel také vehementně odmítl některými dalšími účastníky jednání a domnělá evropská autonomie byla povýšena na non plus ultra.

Druhým bodem byla pokračující inherentní glorifikace samotného národního státu. Dokonce i publikace se stávají jedním Hannah Arendt přehlíženo, což již velmi dávno prokázalo, že národní stát je pouze produktem nedávné historie. A dokonce i jediný účel národního státu, totiž stát blahobytu, garantovat blaho svých občanů, by dnes musel být zpochybněn – jako dobrý příklad lze uvést Evropský sociální fond nebo eurobondy. Nemluvě o jeho nemožnosti v době globalizace; odpovídající upozornění, jako jsou např Michael Wolffsohn, jsou zastánci národního státu pilně ignorováni. A přitom je už dávno všeobecně známo, že naše evropské národní státy dnes existují jen proto, že se po desetiletí pomalu, ale jistě rozplývají ve větší celek. A stejně jako Spolková republika Německo po desetiletí lpěla na tradičních strukturách a „země“ jako Sársko nebo Berlín byly proti všem rozumům udržovány při životě, tak některé pokračují v propagaci potřeby národních států v Evropě; jejichž příznivci zjevně plní celé knihy. Předkládaným odůvodněním je vedle nepravdivého tvrzení, že národní státy jsou starobylé a tedy tradiční sociální struktury, většinou cítění národního státu, vlastní identifikace s národem. Přitom zcela zapomínáme, že národní státy jsou čistě politické struktury a že občané se ve svých regionech, okresech a údolích cítí jako doma.

Třetí bod byl pro mě nakonec rozhodující a pravděpodobně také vedl k předčasnému odchodu moderátora z jednání. Byli jsme toho názoru, že cesta nemůže být nikdy cílem! Ale závěr, že my lidé bychom měli být ve skutečnosti spokojeni, budeme-li i nadále na správné cestě k velmi konkrétnímu cíli, je správný pouze tehdy, lze-li předvídat, že tohoto cíle dosáhnou lidé, kteří po této cestě kráčí.

A to nemluvíme o tak ušlechtilých cílech, jako je světový mír, věčný život nebo alespoň doživotní zdraví, ale prostě a jedině o změně politické struktury ve velmi dobře zvládnutelné části Evropy.

A tento cíl byl znovu definován a stanoven v roce 1945, poté, co se lidé již v roce 1946 distancovali od světové unie, totiž vytvoření federativního státu Evropy! Nejpozději v roce 1948 bylo všem politicky uvažujícím Evropanům jasné, že tento spolkový stát musí být demokratický a federálně strukturovaný. Se vznikem Spolkové republiky Německo se to stalo i pro nás státní záležitostí. A fakta z posledních několika desetiletí znovu a znovu ukazují, že toto je ten správný cíl pro Evropu a že my Evropané jsme od roku 1946 na správné cestě – my Evropané jdeme touto cestou již více než 75 let. první, kdo šel touto cestou, jsou dávno mrtví. Mezitím již třetí nebo čtvrtá generace občanů Unie jde touto cestou.

Pozor, „jen“ jedna cesta k cíli politické strukturální změny – která mohla být provedena několikrát a z nejrůznějších důvodů – aniž by velká většina občanů Unie byla nucena do krizí nebo velkých změn v chování výsledek.

Proto si myslím, že je prostě nelidské, když své občany posíláte na cestu k nezbytnému a žádoucímu cíli, aniž byste jim dali příležitost nebo šanci, že tohoto cíle někdy dosáhnou! A pak jim říct, že musí být šťastní a vděční, protože jsou na správné cestě.

Všichni bychom si měli promluvit o tom, jaký lidský obraz se za takovou hádkou vlastně skrývá.


2 myšlenky na „dodatečné myšlenky"

Zmínky

  • #RECENZE | Hertenstein Talks 17.09.2022. září XNUMX v Heilbronnu – o budoucnosti #Europe
  • Thomas Michl 🇪🇺

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinné položky jsou označeny * výrazný