Příspěvek foto: kartičky pro lepší společenské chování | © Moses.Verlag
Není to tak dávno termín pro laterální myšlení, které tím Edward de Bono byla představena již v roce 1967 a chtěla reorganizovat myšlenkové procesy z hlediska řešení problémů. Ještě v 1990. letech jste takový mohli najít v mnoha domácnostech knihy Nalézt. Ale také Radost Paul Guilford se tématem zabýval a v roce 1967 také publikoval svou teorii „Struktury intelektu“.
Od roku 2009 do roku 2014 dokonce vycházel odpovídající časopis „Querdenker“, jehož web jsem rád sledoval, protože byl založen na stejném softwaru jako web, za který jsem v té době odpovídal.
Pojem laterální myslitel má od roku 2020 zcela jiný význam s „náhlým“ výskytem tzv. hnutí laterálních myslitelů, a jelikož jsem v roce 2021 sám prošel takovou protestní akcí na procházce, jsou mi taková setkání nepříjemná. .
Ale nemá smysl taková hnutí jen tak ignorovat a čekat, až odezní – sám jsem tuto chybu udělal v 1970. a 1980. letech, kdy jsem si byl jistý, že „zelené“ hnutí může existovat bez skutečného obsahu se jen stěží projeví. Přesto se tomuto hnutí v té době evidentně podařilo zaplnit mezeru, kterou etablované strany a jiná politická sdružení prostě pořádně neuznávaly. A když už se jednou ve společnosti etablujete, je docela těžké zase zmizet – to můžeme v současnosti velmi dobře vidět v SPD a možná v blízké budoucnosti i v unijních stranách.
To, že máme od 1990. let (Berlínská republika) problém pro celou společnost, není vidět jen ze stále vyhrocené debaty Ossi-Wessi, ale především z volební účasti, z níž je vidět, že Evropa - na federální, státní, okresní a místní úrovni volební účast od svého vrcholu v 1970. letech neustále klesá.
Ještě více se za toto období snížil počet členů našich stran více než na polovinu, přičemž zisky si pro sebe stále mohou zaúčtovat jen předchozí „nováčci“, což je až příliš lidské, protože mnoho spoluobčanů prostě vyvěsí vlajku do větru.
Dnes je stále něco přes milion německých občanů organizováno ve stranách, a pokud by více občanů nepůsobilo v jiných politických organizacích, spolcích a hnutích, byl by poměr politicky angažovaných občanů k počtu obyvatel ještě horší.
Dobré je, že těchto možná 10 milionů občanů stále dokáže motivovat 75 % oprávněných volit k účasti ve federálních volbách, čemuž se pak pravděpodobně říká multiplikační funkce.
Je také dobře, že alespoň zatím většina našich spoluobčanů volí demokraticky a znovu a znovu se objevující levicové a pravicově extremistické strany většinou zase zanikají.
Ale je lepší, že rostoucí prázdnota našich „stávajících stran“ nyní znamená, že se tvoří stále nové a nové strany, skupiny voličů a seznamy občanů, které se nejen zastávají naší demokracie samotné, ale i zcela konkrétních a vlastních představ. o naší budoucnosti - poprvé také v oblasti ekologie, která mimochodem trvala velmi dlouho.
Tady, po 30 letech Berlínské republiky, se zdá, že generační obměna je v nedohlednu, což také znamená, že mladší lidé již nejsou tak rychle integrováni do tradičních struktur a hledají nové způsoby, jak mít politický dopad a prosadit své zájmy.
S tím jde ruku v ruce narůstající ztráta důvěry, za kterou nesou odpovědnost naši profesionální politici, nikoli mnoho politicky aktivních dobrovolníků ve stranách i mimo ně.
Proto se také stává, že stále více občanů, kteří se politicky neaktivovali vůbec nebo jen okrajově, je motivováno mladými lidmi, aby také začali artikulovat a organizovat (Hic, postranní myslitelé).
Zakládání stran v posledních desetiletích ukázalo, že taková sebeorganizace může trvat dlouho a že ty „nejzajímavější“ a často velmi protichůdné zájmy se střetávají a musí se vzájemně propojovat.
V případě postranních myslitelů se však zdá, že jde o poslední vzpouru odcházející generace, která až dosud na politiku nahlížela z ústraní a uspokojovala se s tím, že jejich zájmy už tak nějak zastupují strany, a teď si musí, docela užaslý, uvědomit, že v určitém okamžiku budeme všichni požádáni, abychom zaplatili.
Postranní myslitelé jsou tedy produktem našich lidových stran, dočasným voličským potenciálem pro „okrajové strany“ a fenoménem celkového společenského otřesu.
Tento převrat je třeba nyní utvářet a my budeme moci pozorovat, jak se naši mladí lidé scházejí v nových strukturách nebo možná, jak jsou stávající struktury znovu využívány. To zcela závisí na tom, zda a jak se stávající strany dále vyvinou, nové strany nakonec ustaví, ale především zda jsou připraveny skutečně přijmout problémy a výzvy naší doby a pomoci tak utvářet budoucnost budoucích generací, které chtějí.
Realistický politický přístup současné koalice: „Po nás potopa“ bude bohužel pravděpodobně i budoucí koalice a pak snad povede k tomu, že se dnešní mladí lidé více politizují. Protože to je velmi naléhavě potřeba, protože tito mladí lidé na rozdíl od mého mládí nemohou čerpat neomezené zdroje, ale pouze nacházet prázdné pokladny a zničenou přírodu a budou se zatahovat do existenčních bojů o distribuci.
„Postranní myšlení... je proces využívání informací k vyvolání kreativity a restrukturalizace náhledu. Laterální myšlení se dá naučit, procvičovat a používat. Je možné v něm získat dovednost stejně jako je možné získat dovednost v matematice.“
Edward de Bono, Laterální myšlení: kreativita krok za krokem (1970: 5)
