Realpolitik

Foto příspěvku: Suť s demoličním bagrem | © Michael Gaida na Pixabay

Jak hezké byly časy, kdy Evropa mohla bez zábran žít svou realpolitiku pod ochranným štítem Američanů. Život byl pro nás Evropany tak snadný až do pádu zdi, protože generace, které budou poprvé trpět klimatickými změnami způsobenými člověkem (hlavně od nás Evropanů), se ještě nenarodily a „ekonomického úspěchu“ bylo možné dosáhnout prostřednictvím aby bylo zajištěno vykořisťování rozvojových zemí. Pokles porodnosti by navíc mohla kompenzovat železná opona, která zajistí, aby na evropský trh práce vstupovali pouze vysoce motivovaní a nadprůměrně vzdělaní lidé; velký většinou neužitečný zbytek zůstal za sovětského komunismu uzamčen.

Pak ale došlo k výrazné změně, protože na jedné straně se rozvojové země začaly jedna po druhé emancipovat a lidé tam poznali, že v domnělé zemi mléka a medu se dá žít lépe, a na druhé straně železná opona spadl, což znamenalo, že pro nás Evropany to nyní končí legrace. Odpovědní politici by jednali, ale naši profesionální politici – zcela reálpolitik – oddalují hrozící bídu už dobré tři desetiletí. Problematiku klimatických změn dostali velmi rychle pod kontrolu, protože policejní síly jsou dostačující k tomu, aby udržely na uzdě generace, které jí budou v budoucnu trpět; dokud si polévku nebudou muset sami nalít.

Složitější to bylo s ostatními výzvami, které – ještě pod ochranným štítem USA – byly také řešeny velmi pragmaticky. Nejprve byla zničena obrana, poté školství a nakonec infrastruktura, pouze pro udržení domnělého ekonomického úspěchu a především vlastní obživy.

A když se totalitní režimy (Rusko a Čína) vzpamatovaly z šoku ze studené války a nyní také jednoznačně požadovaly své místo na slunci, dosáhla evropská realpolitika svého vrcholu v roce 2008, a sice paktu Merkelové a Sarkozyho, který jako první slíbil Ruské federaci Gruzie, poté Ukrajina a později zbytek východní Evropy, pouze proto, aby zaručily ekonomický úspěch „skutečné Evropy“ na několik dalších desetiletí. Čína byla na druhou stranu spokojena s tím, že jí byly postupně prodány klíčové evropské technologie.

Jediná opravdu hloupá věc je, že většina Ukrajinců ve skutečnosti od loňského roku bojuje proti ruskému imperialismu, a přesto někteří občané EU projevují sympatie k boji Evropanů za svobodu na Východě. Protože se tím pomalu, ale jistě, jedna za druhou, pomalu, ale jistě rozpadají všechny potěmkinovské vesnice, které naše politika tak úspěšně vybudovala, a to je zřejmé každému – i těm nejnevědomějším občanům Unie.

Velký problém s tím je, že na rozdíl od USA a jiných demokratických zemí naše Evropa nikdy nebyla ve skutečnosti demokratická – nám Evropanům se pouze podařilo, a to bude skutečným původem evropské reálpolitiky, zkorumpovat evropské elity a získat převážně antidemokratické obyvatelstvo napůl nadšené pro demokracii prostřednictvím ekonomického úspěchu.

Útok Ruské federace tedy – zvláště pokud by měli zvítězit Ukrajinci – všem Evropanům ukáže, že Evropa je již dávno rozbitá a že všichni budeme muset v budoucnu péct mnohem menší rohlíky. Dá se očekávat a je velmi pravděpodobné, že většina občanů Unie dá svůj štít demokracii. A pak se nejpozději ocitneme ve třetí světové válce a nikdo neví, na které straně budou Evropané bojovat – pravděpodobně každá země na jiné.

Je tedy pochopitelné – z hlediska reálpolitiky – že dnes na jedné straně náš kancléř Olaf Scholz slibuje Ukrajině jakousi politickou podporu po válce (rozuměj: po její kapitulaci) a politici SPD jezdí na Ukrajinu, aby je donutili k jakémusi míru v „tajných jednáních“ (!).

Naši politici by měli pomalu, ale jistě uznat, že změna klimatu se všemi jejími tragickými důsledky je tu již dávno a že svět a demokracii nelze zachránit rozšiřováním parlamentů!

Je nejvyšší čas, aby se naši zástupci lidu postavili opravdu špatné realitě a oddali se odpovědné politice místo reálněpolitických triků, a to tak dlouho, dokud to vůbec bude možné.

Mimochodem, prodávat ostatní nikdy nebyla dobrá politika!