Foto příspěvku: Kříže | © Gerd Altmann na Pixabay
Samozřejmě, že náboženství je pro nás soukromá věc, ale zase ne.
Nahlíženo profánně, původ náboženství spočívá ve způsobu, jakým my lidé nacházíme svou vlastní identitu. Spolu s jazykem a kulturou je náboženství jednou z charakteristik, kterými se skupiny lidí scházejí mimo rodinné skupiny, ale zároveň se také odlišují od jiných skupin lidí.
Jazyk, náboženství a kultura vytvářely a stále vytvářejí nejrozmanitější kmeny, které jsou dnes označovány jako etnické skupiny a kterých je dnes na naší planetě daleko více než 1.
Během tisíciletí se mnoho etnických skupin spojilo a vytvořilo národy a v posledních staletích z nich vznikly také národní státy.
To znamená, že náboženství nemusí mít velký význam jen pro jednotlivce, ale je jedním ze základů jednotlivých etnických skupin i celých států, tedy státně podporující.
Už jen z důvodů proveditelnosti se národy a národní státy snaží mít ve svém středu co nejméně různých náboženství, ale alespoň požadují, a je to tak oprávněné, aby všechna náboženství v oblasti jejich odpovědnosti nezpochybňovala stát samotný.
Pro nás to i dnes znamená, že i když je náboženská svoboda jednotlivce věcí státu, náboženství samo a zejména jeho „církevní“ představitelé musí přispívat k tomu, aby se příslušná společnost spojovala a nerozdělovala.
I když křesťanství bylo všechno, jen ne státní náboženství, platilo následující motto:
"Dejte Caesarovi, co je Caesarovo, a Bohu, co je Boží."
Ježíš Nazaretský, Matouš 22,21:XNUMX
V každém případě veškerá náboženská svoboda končí, když se příslušné náboženství postaví proti vlastnímu státu nebo společnosti, protože pak už dávno ztratilo právo na existenci, byť jen z nenáboženského hlediska.
Zejména v dobách, kdy jsou národní státy stále méně důležité a relevantní a nejrozmanitější etnické skupiny sdílejí stejný životní prostor, je obzvláště důležité, aby náboženství hlásala mírové soužití, místo aby zdůrazňovala to, co nás rozděluje, nebo dokonce vyzývala k náboženským válkám.
Jak se lidé a společnosti mění, všechna náboženství se musí nevyhnutelně přizpůsobit daným okolnostem. Jen náboženství, které se mění spolu se svým lidem, také žije a jen tak může kromě svého boha či bohů sloužit také lidem.
Křesťanská náboženství se již dobrých 2 000 let nepřetržitě přizpůsobují okolnostem a přispívají tak nejen k prosperitě svých příslušných společností, ale na oplátku je také formují; tím alespoň plní svůj společenský úkol.
Že to není pro všechny zúčastněné vždy jednoduché, je vidět na aktuálním diskurzu uvnitř katolické církve, která se chystá udělat další krok k otevřené společnosti a jejím hodnotám.
Pro náboženství, která migrují spolu se svými věřícími do společností, které jsou pro ně nové, a jsou tak víceméně náhle konfrontovány s okolnostmi, které lze jen stěží sladit s jejich vlastním současným přesvědčením, to mají velmi těžké.
Tato náboženství musí jen kvůli svým členům velmi rychle pochopit a přijmout, že nejen jejich věřící se budou muset změnit v jazyce a kultuře, ale že se sami budou muset přizpůsobit; protože to je již způsobeno tím, že jsme člověkem a jeho více než 200 000 letou historií.
Prvním krokem k tomu by mohlo být, že staré vlajky států odcházejících s dobrým úmyslem a ne bezdůvodně budou staženy a že se také začne slavit vlastní bohoslužba v jazyce, který je zde platný a všem srozumitelný.
"Jakékoli náboženství nebo filozofie, která není založena na úctě k životu, není pravým náboženstvím nebo filozofií."
Albert Schweitzer, v dopise japonské společnosti na ochranu zvířat (1961)
