Foto příspěvku: šachové figurky | © Elmer L. Geissler na Pixabay
"Tento týden nemohl výstižněji ilustrovat, proč Evropané naléhavě potřebují přehodnotit směr své bezpečnostní politiky." schreibt Katrin Přibyl v dnešním díle Heilbronner (14.01.2022: 2). A s tím se desítky let trvající snahy evropských nacionalistů alespoň rozmluvit mírové, demokratické a federální evropské sjednocení na kusy konečně dostaly do hlavního proudu.
Protože bezpečnostní a obranná politika Evropské unie by byla ve velmi dobré pozici, kdyby ji nacionalisté v Evropě desítky let neustále nepodkopávali a opakovaně ji nedováděli ad absurdum prostřednictvím národních sólových snah či opomenutí. A přesně to dělají se zahraniční a bezpečnostní politikou Evropské unie.
Fakta leží na stole nejpozději od roku 1945 a zatím je žádný seriózní odborník nezpochybnil – nanejvýš naši milovaní odborníci, kteří rádi brouzdají v médiích.
Ohne stále hlubší evropská spolupráce, jehož součástí je vlastně i vzdání se části předchozí národní suverenity, sotva kterýkoli evropský členský stát může ještě garantovat vlastní suverenitu. Spojené království se snaží být výjimkou z pravidla – uvidíme, zda a jak to funguje.
Ohne příslušnost k NATO ani Evropská unie nebude schopna zaručit svou vlastní bezpečnost, pokud se my Evropané nevzdáme významných úspěchů v našich společnostech, jako je sociální zabezpečení pro každého jednotlivce – jak to dělají Američané po celá desetiletí.
Hned od začátku oni superstátní Evropané, jak se evropským nacionalistům chvíli říká, zpochybňujte tyto dvě skutečnosti a udělejte vše pro to, aby měli pravdu. Brání například potřebnému financování NATO a také poskytování slíbených národních příspěvků a zdrojů. Brání také společné zbrojní politice NATO, aby bylo možné snížit celkové výdaje na obranu pro každého – právě naopak, zvyšují výdaje prostřednictvím zcela absurdních národních nebo někdy trojnárodních zbrojních projektů. A podkopávají zbytkový úspěch NATO a EU tím, že ve všech příslušných orgánech dělají vše pro to, aby zabránily společným rozhodnutím a koordinovaným opatřením.
John F. Kennedy stále se přímo dvořil nám Evropanům, ale alespoň od té doby Ronald Reagan všichni prezidenti USA upozorňují na tento nevýslovný evropský povyk a snaží se přimět Evropany a jednotlivé evropské státy ke společnému společnému postupu nebo alespoň k dodržování smluvně garantovaných závazků.
My Evropané si na oplátku děláme ze svých amerických a kanadských spojenců legraci, necháváme je napospas téměř při každé příležitosti, ale sami neustále požadujeme jejich alianční služby a záruky.
Nedávno jsme dokonce prozradili Američanům, že my otevřenou strategickou autonomii, ale v každém případě chceme dosáhnout úplné suverenity nad USA – zatímco se všichni otevřeně ucházíme o přízeň Číňanů a Rusů, o jejichž vůdcích je známo, že nestojí za demokracii, ale za útlak vlastního lidu, útočné války a genocidu.
Američané z nouze opět zasedli k jednacímu stolu, aby vyždímali alespoň pár ústupků od Číňanů a Rusů pro bezpečnost a zásobování Evropy a jejích vlastních „nádvoří“ ... a média čtou znovu: „V pondělí se USA a Rusko setkaly v Ženevě, aby projednaly ukrajinskou krizi. Evropané u stolu chyběli." a to v kombinaci s požadavkem, že člověk musí být méně závislý na Washingtonu a zároveň se stát schopnějším jednat (Heilbronner Voice, 14.01.2022. ledna 2: XNUMX).
Celá věc by byla velmi, velmi jednoduchá: museli bychom
- všichni se stanou spolehlivými spojenci a také plní své vlastní závazky;
- začít jednat politicky koordinovaně jak v Evropě, tak v rámci NATO;
- koordinovat a pokud možno sloučit všechny zbrojní projekty na úrovni NATO, abychom všichni mohli minimalizovat své výdaje na obranu.
Stále hlasitější a otevřenější výkřiky suverenity nejsou ničím jiným než hlasitým závazkem proti Evropě, proti Evropské unii, proti NATO a všem našim společným hodnotám.
S tím spojené motto zní: Nacionalisté všech zemí spojte se! a pojďme bojovat nové války, protože ostatní vždy zemřou.
Tito nacionalisté se tedy budou nadále dvořit Rusku a Číně, místo aby se stali rovnocennými partnery s našimi demokratickými sousedy – takže skutečné priority a preference našich (evropských) nacionalistů jsou jasně dané a zřejmé.
Je pravda, že ve skutečnosti existovala alternativa k evropskému vazalství vůči Číně nebo Rusku na jedné straně a severoatlantickému partnerství na straně druhé, totiž afroevropská spolupráce, která byla ve skutečnosti známá jako „Eurafrica“ i na francouzské straně v r. o 1950. letech se hovořilo v 1960. letech. Ale protože nacionalisté jsou obvykle také rasisté, nebo alespoň šovinisté, byla tato myšlenka rychle pohřbena a její menší verze, „Středomořská unie“, byla také vehementně odmítnuta.
Takže my Evropané budeme křičet po suverenitě a autonomii, dokud se Američané, Afričané, Číňané a Indové nebudou muset hádat o to, kdo se postará o staré Evropany.
"Konkurence se ukázala jako užitečná do určitého bodu a dále ne, ale spolupráce, o kterou se dnes musíme snažit, začíná tam, kde konkurence končí."
Franklin D. Roosevelt, Projev na Lidovém fóru v Troy, New York (3. března 1912)
