relevance systému

Foto příspěvku: Sluneční soustava | © Shutterstock

Když zemře jednotlivý občan, je to vždy tragická věc, zvláště pro jejich blízké. Pro naši společnost je to však každodenní proces a neohrožuje tedy žádnou státní strukturu. I když pro „hlavu státu“ v plné tvůrčí síle skončí svět, je to pro společnost také tragické, ale také zvládnutelné. Naše hřbitovy jsou zkrátka plné lidí, kteří si mysleli, že jsou nenahraditelní.

A co platí pro fyzické osoby, platí i pro právnické osoby! Málokdo si pamatuje například Mannesmanna, Borgwarda, Hortena nebo Commodore, což opět potvrzuje, že nic není věčné. 

Proto mě obzvlášť udivuje, když lidé mluví o systémové relevanci ve vztahu k firmám. To znamená, že přebírají tak významnou ekonomickou roli, že jejich platební neschopnost stát nemůže akceptovat. A pokud těmto údajně „systémově důležitým“ společnostem hrozí insolvence, je nyní pravidelně odvracena veřejnými prostředky. Nápadným příkladem může být tzv. „bankovní výpomoc“. Háček je v tom, kdo určuje, která společnost je vlastně systémově důležitá a podle jakých kritérií?!

Abychom se dostali k věci: neexistuje žádná systémová relevance osob, fyzických ani právnických. Naše společnost si poradí i s „pádem“ celé ekonomiky – což by mimochodem nebylo poprvé.

Ale protože nikdo nechce brát tento důkaz vážně, je třeba zvážit, jak čelit „nebezpečí“ údajně systémově významných společností. Pokud vláda mluví o systémové důležitosti, pravděpodobně nastane následující problém: buď je tato společnost pro náš stát příliš velká, nebo je náš stát pro tuto společnost příliš malý. Podle mého názoru nyní existují dvě možná řešení tohoto problému. Společnost je redukována na velikost, kterou stát může tolerovat, nebo stát předává „odpovědnost“ za takovou společnost dostatečně velké komunitě – zde vstupuje do hry Evropská unie.

Osobně nadále předpokládám, že neexistují systémově důležití lidé a spíše podezřívám, že pojem systémová důležitost se používá k tomu, aby byly ekonomické zájmy jednotlivců upřednostňovány před zájmy komunity a výsledné náklady se přerozdělovaly na ni!


"Jedním z příznaků blížícího se nervového zhroucení je přesvědčení, že něčí práce je strašně důležitá."

Bertrand Russell, Dobývání štěstí (2006 [1930]: 48)
Tento weblog můžete podpořit na Patreonu!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.