Směrem k nastolení míru v Evropě?

Foto příspěvku: Rozpadající se evropská vlajka | © Shutterstock
Článek vyšel také v Agefi Lucembursko.

Co si můžeme přát na začátku tohoto roku, když ne rychlý a trvalý návrat míru v Evropě i v jejím sousedství? To znamená obnovení respektu k mezinárodnímu právu, a tedy k hranicím Ukrajiny, které byly mezinárodně uznány v roce 1991.

V současné geopolitické situaci některé skutečnosti nenabádají k optimismu. Válka proti islamistickému terorismu je méně prioritou, ale zůstává časovanou bombou, zejména v Sahelu. Výsledek války na Ukrajině zůstává nejistý, jak vysvětlíme později.

Hegemonie Spojených států amerických je zpochybňována. Mocenská konfrontace, i když zůstala pod prahem otevřené války, se stala opět aktuální. Putin invazí na Ukrajinu vymazal dvacet let ruské obnovy a integrace do světové ekonomiky. Stejnou cestou jde i Si Ťin-pching, který ohrožuje Tchaj-wan a svobodu plavby v Čínském moři a také Indii, přičemž pandemii Covid-19 nemůže potlačit. Pan Erdoğan hraje dvojí hru mezi Západem a Rusy, přičemž jeho ekonomika je na tom velmi špatně.

V této souvislosti je transatlantická solidarita potřebnější než kdy jindy. Kritické množství potřebné k vypořádání se s blokem tvořeným Čínou, Ruskem, Íránem a Severní Koreou bylo možné spojit pouze spojením amerických, evropských a japonských, jihokorejských, tchajwanských, australských a novozélandských kapacit, za předpokladu, že každý přispěje svým obyvatel a hrubý domácí produkt.

Evropa, nerozhodná a bezmocná

Řekněme, že evropské schopnosti jsou ve srovnání se Spojenými státy americkými k smíchu, protože nic takového jako „evropská obrana“ neexistuje a protože se evropské státy od konce studené války nadmíru odzbrojily.[1] Evropa by se měla chovat jako Charles de Gaulle udělal na počátku 1960. let, aby Francie mohla přispět k tomu, aby čelila sovětské hrozbě v Evropě. Vytvořil jaderné odstrašující síly, vzdušný bojový sbor, teritoriální obranné síly a síly pro zásah mimo Evropu za účelem udržení nebo obnovení míru v našem sousedství. Tak by měla být koncipována evropská obrana. To vyžaduje zejména legitimní, efektivní a výkonné evropské výkonné a zákonodárné pravomoci.

Evropa se již nyní nesmí účastnit různých koalic vedených Spojenými státy americkými proti tzv. darebáckým státům, vést letecké kampaně, poskytovat mírové jednotky, interpoziční nebo stabilizační síly nebo síly pro humanitární intervenci. Má příležitost se na čas zaměřit na hlavní hrozbu. Potýká se s tím, že válka v Evropě již není nemyslitelná. Bylo tomu tak již před dvaceti lety, během imploze bývalé Jugoslávie, ale naši vůdci mají malou reaktivitu nebo paměť. Nevyvinuly strategickou autonomii, tj. politicko-vojenskou autonomii, ani na úrovni států, které na to již nemají prostředky, ani na evropské úrovni, protože by to znamenalo přenesení určitého počtu suverénních a symbolické kompetence států.

Pro naše vlády je to stále obtížný krok. Zdá se, že ani dramatické události odehrávající se na Ukrajině nevytvářejí potřebnou politickou vůli, i když si veřejné mínění stále více uvědomuje naléhavost tohoto přesunu. To není překvapivé. Téměř všude a ve všech oblastech vidíme zvětšující se propast mezi národy a jejich volenými zástupci.

Evropská unie (EU) a některé evropské státy dokázaly Ukrajině poskytnout minimální pomoc, mnohem menší než Američané a Britové: Britové dělají téměř tolik jako 27, Američané desetkrát až dvacetkrát více. Evropský mírový nástroj přispěl k této činnosti EU prostřednictvím transmutace. Byla zřízena v červenci 2020 za účelem financování vybavení, zejména nesmrtícího, pro země Sahelu, které Evropa podporovala v jejich boji proti islamistickému terorismu, a v roce 2022 především umožnila EU proplácet dodávky smrtících zbraní členskými státy Ukrajině. Jednalo se však pouze o 3 miliardy EUR za deset měsíců, protože sedmiletý balíček byl vyčerpán. Evropská rada proto souhlasila se zvýšením tohoto rozpočtu o 2 miliardy EUR v krátkodobém horizontu a o 5.5 miliardy EUR ve střednědobém horizontu, a pokud nutné, po třech měsících diskusí. To se evropské byrokracii zdá skoro, ale v době války je to příliš dlouhé. To potvrzuje jak neschopnost našeho mezivládního vládnutí zvládat krize, tak bezstarostnost kontinentálních Evropanů, téměř šest let po prohlášeních pana Macrona ve prospěch evropské obrany. Místo toho, aby dělal, co je potřeba, aby se to stalo, přijal trvalou strukturovanou spolupráci (PESCO) podle sterilního německého modelu.

Trvale strukturovaná spolupráce: kouřová clona

„Německé“ PESCO, jak prezident Chirac předvídal od roku 2000, se ukázalo jako neschopné nahradit naše nedostatky ve schopnostech a naše technologické zpoždění.

Zpráva vysoké představitelky o pokroku Politického a bezpečnostního výboru z července 2022 znovu odhalila, že neplní své sliby. Zpráva ukazuje, že většina členských států zvýšila své výdaje na obranu ve snaze dosáhnout 2 % hrubého domácího produktu, ale cíle 20 % výdajů na výzkum a vývoj a 35 % výdajů na vybavení ve spolupráci zdaleka nebyly splněny. Společné zadávání zakázek se dokonce snížilo z 11 % v roce 2020 na 8 % v roce 2021. Přetrvává mnoho nedostatků v příspěvcích na vojenské mise a operace EU, bojové skupiny EU, síly rychlé reakce, struktury velení a řízení pro mise a operace, včetně vojenského plánování EU a Conduct Capability (MPCC). Státy málo využívají odborných znalostí Evropské obranné agentury a nástrojů EU pro rozvoj schopností a plánování.

Zpráva Evropského parlamentu o PSCO z prosince 2022 si stěžuje, že členské státy plně nevyužívají rámec PSCO a že pokrok v jeho provádění zůstává daleko za očekáváním. Domnívá se, že nebyla zavedena žádná silná a účinná opatření, která by odradila ruskou agresi proti Ukrajině. Domnívá se, že Evropa čelí nejsložitější kombinaci hrozeb od konce studené války a že v reakci na to musí EU urychleně posílit účinnost své zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, a tím i své schopnosti v této oblasti. Poukazuje na to, že v letech 1999 až 2021 vzrostly výdaje EU na obranu o 20 %, ve srovnání s 66 % ve Spojených státech amerických, 292 % v Rusku a 592 % v Čínské lidové republice, a že tyto dvě poslední země využívají své vojenskou moc intimovat, ohrožovat a napadat své sousedy.

Vyjadřuje politování nad tím, že průmyslová roztříštěnost rozvoje evropských vojenských schopností a veřejných zakázek stojí každý rok 25 až 100 miliard EUR a má značný dopad na celkovou konkurenceschopnost obranného sektoru. Vyjadřuje politování nad tím, že členské státy nakoupily pouze 11 % svého celkového vybavení v roce 2020 formou spolupráce a 8 % v roce 2021, a to i přes svůj závazek dosáhnout 35 % společných zakázek na obranu.

Připomíná, že ambice EU jednat v oblasti bezpečnosti byla vyjádřena před více než 20 lety a že výsledky, pokud jde o schopnosti, interoperabilitu a spolupráci, zůstávají omezené, a to navzdory zřízení Evropské obranné agentury, Plánu rozvoje schopností, PESCO, schopnost vojenského plánování a vedení (MPCC) a výroční hodnocení koordinované obrany.

Odsuzuje skutečnost, že od roku 2017 bylo v rámci PESCO zahájeno 61 projektů, aniž by žádný z nich dosáhl hmatatelných výsledků; že Evropská komise a Evropská služba pro vnější činnost navrhly zřízení nástroje na posílení evropského obranného průmyslu prostřednictvím společného zadávání veřejných zakázek (EDIRPA), který by měl být dotován pouze 500 miliony EUR, tedy přibližně 1 EUR na evropského občana.

Uvádí, že mise a operace SBOP trpí pomalým rozhodováním a nadměrným mikrořízením ze strany Evropské rady.

Na druhé straně se zpráva mylně domnívá, že strategický kompas „je významnou dynamikou, která by mohla poskytnout nezbytný impuls pro vytvoření skutečné obranné unie, schopné upevnit integrovaný přístup EU a umožnit jí stát se skutečným hráčem v v oblasti bezpečnosti a spolehlivý partner“.[2]

To přehlíží skutečnost, že strategický kompas je pouze prohlášením o záměru, které nemůže skoncovat s plýtváním výdajů na obranu v Evropě, protože použití síly zůstane výsadou států. Aby se Evropa stala účinnou a výkonnou vojenskou mocností, a tedy odstrašující, je nutné a postačující, aby vytvořila federální stát.

Válka na Ukrajině

Putin dočasně zastavil ukrajinské znovudobývání Luhanské oblasti díky období dešťů, mobilizaci a znovunastolení stalinistické disciplíny: zákaz kapitulace a zátarasové oddíly druhého stupně: smrt je jistá, pokud ustoupíte, smrt je možná, pokud vpřed.

Putin zanedbával Hitlerovo selhání s jeho raketami V1 a V2 a poté bombardoval raketami a drony, aby zničil životně důležitou civilní infrastrukturu Ukrajiny, ale nedostatek munice a zvyšující se efektivita ukrajinské vzdušné, protiraketové a bezpilotní obrany díky dodávkám západních systémů postupné snižování škod.

Ukrajina vyvinula svou schopnost zasáhnout daleko do Ruska. Dvě ruské základny byly zasaženy 6. prosince, 850 km a 700 km od Charkova, dále na Krymu a dokonce i v Novorossijsku na Kavkaze.[3] To ohrožuje zásobování ruských jednotek umístěných na Krymu, ale i těch na levém břehu Dněpru, západně od Melitopolu. Ukrajinský průlom v Záporožské oblasti by rozdělil na dvě části oblast spojující ruskou oblast Rostov na Donu a Krym. Ukrajinský průlom fronty Svatove – Kreminna by mohl přimět Rusko k evakuaci alespoň části Luhanské oblasti, kterou napadlo v létě 2022.

Putin se snaží přesvědčit západní názor, aby přestal Ukrajině pomáhat, hraje na následky války na každodenní život a na obavy, zejména z globálního konfliktu. V tomto ohledu generál ve výslužbě Ben Hodges, bývalý velitel amerických pozemních sil v Evropě, se domnívá, že pokud by Putin použil zbraň hromadného ničení, jadernou, chemickou nebo bakteriologickou, pan Biden by pravděpodobně odvetil násilně, ale konvenčními zbraněmi. Mohl zničit ruské základny, velitelská stanoviště a výzbroj na okupované Ukrajině včetně Krymu, ale také v Černém moři, Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii a Sýrii. Zranitelné jsou také různé Wagnerovy základny v Africe.

Kvůli porážkám bude Putin nakonec zpochybněn, bezpečnostní aparát ho nebude podporovat donekonečna. Chruščovovo dobrodružství během kubánské krize způsobilo jeho svržení. Demokratičtější a méně agresivní moskevský režim by mohl postupně normalizovat své vztahy se Západem, zvláště pokud Evropa získá odstrašující síly k udržení míru doma a pomůže obnovit mír na Ukrajině, v Moldavsku a Gruzii.

Co je třeba udělat?

Obrana Evropy by se měla stát důležitější součástí evropského projektu. Je zapotřebí větší integrace evropského vojenského úsilí. Evropa by měla mít obranné schopnosti, silnou, spolehlivou, účinnou linii velení a rychlé rozhodování, ale bez překrývání nebo zdvojování s NATO. Konflikt na Ukrajině ukázal slabiny ruské armády, která si neváží odborného vzdělání a výcviku, nemá doktrínu přizpůsobenou měnícímu se, rozptýlenému a složitému operačnímu prostředí a nemá rychlý rozhodovací proces. Naše armády by měly přednostně investovat do personálu, vzdělání, výcviku a infrastruktury na podporu personálu v posádkách a v operacích.

Za druhé, abychom se vyhnuli strategickým překvapením, měli bychom dosáhnout technologické převahy, abychom kohokoli odradili od zahájení konvenční války. To vyžaduje krátké procesy zásobování obrany, abychom byli schopni přizpůsobit naše síly neočekávaným okolnostem, a agilní a robustní, na spolupráci orientovanou, defragmentovanou, nejmodernější obrannou průmyslovou a technologickou základnu. Proto musí být naše výdaje na obranu efektivní.

Koncepce sdružování a sdílení v rámci EU a inteligentní obrany v NATO selhávaly při zvýšení interoperability již deset let. Pouze federální Evropa může vytvořit smysluplnou obranu v Evropě. Zní to utopisticky, ale nesjednotili Cavour a Garibaldi Itálii, která byla od pádu Římské říše roztříštěná?

Na rozdíl od svých spoluobčanů mnoho evropských vůdců stále tvrdí, že pouze národní schopnost umožňuje jednat ve správný čas a za správným účelem, reagovat na hrozby a zajistit bezpečnost. Proto chtějí spolupráci s ostatními státy pouze prostřednictvím konkrétních smluv, přičemž životy vojáků národních armád by na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady neměly být ohroženy.

V Evropě dochází k degradaci demokracie: zatímco v národních státech se suverenita postupně přesunula od suverenity k lidem, v EU je tomu naopak: Evropská rada postupně soustředila většinu moci. Evropský parlament, volený přímo, ale nelegitimně, se jí stal podřízeným, stejně jako Evropská komise a národní parlamenty.

Všichni Evropané by proto měli podporovat úsilí S€D o vytvoření federální Evropy, což je nezbytnou podmínkou pro vytvoření účinné a efektivní evropské obrany.

---

[1] Hlavní evropské země (Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Španělsko, Turecko a Spojené království) měly v roce 18,941 1992 4,372 tanků, což v roce 2022 klesne na 77 3,660, tj. pokles o 1,586 %; 57 180 bojových letadel, což klesne na 109 39, tedy pokles o 107 %; 57 velkých bojových lodí, které klesnou na 47, tedy pokles o 2022 %; a 30 ponorek, což klesne na 60, tedy pokles o XNUMX %. Údaje pro rok XNUMX musí být také sníženy o XNUMX–XNUMX % v závislosti na zemi a typu zbraňového systému, aby se získal počet operačních systémů. Ty nejsou příliš interoperabilní, vzhledem k velkému množství typů tanků, bojových obrněných vozidel, dělostřelectva, bojových letadel a vrtulníků, lodí, raket atd. Viz. Georgiana Cavendishová, David Chin, Nadine Griessmannová, Hugues Lavandier a Tobiáš Otto, Invaze na Ukrajinu: Důsledky pro evropské výdaje na obranu, McKinsey & Company, https://www.mckinsey.com/industries/aerospace-and-defense/our-insights/invasion-of-ukraine-implications-for-european-defense-spending, Prosinec 2022.

[2] Tom Vandendendelaere, Výroční zpráva za rok 2022 o mise en œuvre de la politique de sécurité et de defence commune, Brusel, Evropský parlament, A9-0296/2022, https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/A-9-2022-0296_FR.html, 13. 12. 2022.

[3] Hans Petter Midtun„Rusko-ukrajinská válka. Den 286: Ruské jednotky zahájily masivní raketový útok na kritickou a civilní infrastrukturu Ukrajiny“ v Euromaidanpress, https://euromaidanpress.com/2022/12/06/russo-ukrainian-war-day-286-russian-troops-launched-a-massive-missile-attack-on-the-critical-and-civilian-infrastructure-of-ukraine/, 6. 12. 2022.

---