Přidat fotku: Sociální sítě | © Shutterstock
Po všech těch letech je pro mě opravdu těžké vidět na sociálních sítích něco pozitivního. A aktuální diskuse o X nebo náboženská válka s předpokládaným konkurentem Mastodonem jasně ukazují skutečný problém sociálních sítí.
Z profesních důvodů a protože jeden z mých velmi dobrých známých byl alespoň jedním z vynálezců tzv. sociálních sítí, bylo nevyhnutelné, že se tím budu zabývat hned od začátku a také se pokusím využít nových nabídek, které se objevily pro sebe znovu a znovu.
Okamžitě jsem ale také narazil na stěžejní problém sociálních sítí a snažil se jej řešit velmi pragmaticky, totiž vytvořením vlastního sociálního mediálního produktu (naposledy pod doménou worldcitizenship.com) před Facebookem a spol. a tím také zajistit, abych jsem stále pánem svého vlastního obsahu. To však zjevně nevyřešilo tento základní problém pro ostatní uživatele, a tak můj start-up uvízl velmi brzy ve svých zárodcích — a pro mě velmi překvapivě byl velmi brzy překonán nyní známými sociálními médii.
Bylo to pro mě tak překvapivé, protože ostatní poskytovatelé měli stejný problém a také ho nevyřešili. A do hry vnesl i další dvě nepěkné věci, totiž obchodování s osobními údaji a vtíravý dovoz reklamy.
A tak mohu jen předpokládat, že zakladatelům těchto sociálních sítí se podařilo odvrátit pozornost lidí od tohoto zásadního problému nebo jim ho dokonce prodat jako výhodu. Ale jedna věc je jistá, a já jsem to v průběhu let mohl pozorovat, že úspěch všech sociálních médií závisí na tom, zda se jim nejprve podaří vygenerovat kritickou masu uživatelů, a poté přimět každého, aby uvěřil, že existuje stále více nových uživatelů. Jakmile hrozí, že produkt opět klesne pod toto kritické množství, je konec tohoto produktu zapečetěn – existuje mnoho příkladů.
A tak je velkým uměním sociálních médií přesvědčit uživatele, že „to dělají i ostatní“ a jakmile „to dělají i ostatní“, většině lidí je úplně jedno, co dělají, a je mi to jedno, je zde mnoho velmi špatných příkladů, a to i v reálném životě, jak to znovu a znovu dokazují pogromy.
Mezitím vyvstává další problém, totiž že idealisté nebo dokonce filantropové nemohou provozovat síť, která spojuje miliardy lidí. Jen tím by byli dobrovolníci zavaleni (viz např. Wikipedie) a tisíce zaměstnanců prostě chtějí být placeni. Tento problém je umocněn skutečností, že naprostá většina uživatelů sociálních sítí je příliš lakomá na to, aby za tuto službu vůbec zaplatili; začíná to u poskytovatelů e-mailu a nedávno to vedlo k opravdu bizarním diskusím na Twitteru.
Provozovatelům těchto sítí tak nezbývá nic jiného, než vydělávat peníze reklamou nebo obchodováním s osobními údaji. A ti, kteří s tím váhají, udělají ztráty (Twitter). Pokud chcete opravdu vydělávat peníze (Facebook), musíte sestoupit do lidské propasti — protože vás k tomu nutí uživatelé sociálních sítí!
Vidím zde tři možná řešení. Začněme absurdním řešením, které zajímavě propagují i „demokratičtí“ profesionální politici. Státní sociální médium, v poněkud méně přísné podobě sociální médium ÖRR, které pak s námi lidmi nechce vydělávat, ale chce nás lidi ovládat či dokonce ovládnout! Opravdu nejvtipnější na tomto řešení by bylo, že ať chceme nebo ne, opravdu by nám vytáhlo peníze z kapes.
Druhým řešením by bylo, kdyby stát stanovil minimální částku za používání sociálních médií, kterou musí všichni poskytovatelé po uživatelích svých produktů sociálních sítí požadovat. Protože my občané už prostě nejsme schopni rozpoznat, že služby a produkty stojí peníze (naše noviny o tom mohou zpívat píseň!). A protože sociální média by tak měla finanční základ, obchodování s osobními údaji musí být výslovně zakázáno. Příslušná sociální média pak dále soutěží o uživatele a ty úspěšnější mohou generovat další příjmy, kupř. B. prostřednictvím reklamy nebo placených doplňků. Kouzlo na tom je, že uživatel si stále může svobodně vybrat, který produkt použije, a z trhu mizí i „špatné“ produkty, jako je ten můj.
Třetí způsob, který je nyní známější pod pojmem Fediverse, dělá z uživatele vlastníka svých dat, když neposílá na Mastodon, a dělá z internetu to, čím byl od začátku, totiž federální síť. A takové menší stavby budou spíše provozovat dobrovolníci, kteří se z nich nemusí nutně živit. Vzhledem k tomu, že se to celé trochu komplikuje, možná i namáhá, většina z nás to s sebou asi nebere. Horší je, že lumíci mezi námi ztrácejí přehled o tom, koho v těchto dnech pronásledovat, a šílí, když se tyto změny stávají příliš často.
A tak dříve nebo později vedle sebe budou existovat alespoň tato tři řešení, ale to neřeší základní problém, totiž jak si udržím kontrolu nad svými vlastními daty?
Proto píšu sem na svůj weblog a jsem ochoten propojit tento weblog s jinými weblogy a weby. Také nadále používám sociální sítě a začal jsem abych tam sbíral své výrobky a také se tam snažím zaznamenat svá prohlášení na svůj vlastní papír pro pozdější použití, protože pokud jen takto zveřejníte sociální sítě, můžete také hned mluvit do zdi.
Jak někteří nyní musí vědět, jejich sláva na Twitteru skončila s Twitterem, a to dříve, než oni sami skončili. Jules Vernes nebo Nicholas LuhmannKrabice s poznámkami jsou dodnes živé.
