Foto příspěvku: stará mapa Evropy | © Mabel Amber na Pixabay
Už nikdy válka!
Všechno to začalo, když v roce 1945, po dobrých 31 letech vražd a zabíjení, zbraně v Evropě konečně utichly. Téměř celý svět ležel v troskách a války se přesunuly do oblastí světa, které byly od nás vzdálenější a pro západní svět méně zajímavé.
Už nikdy válka! byl závěr platný minimálně v roce 1945 v Evropě pro velkou většinu populace; sjednocující pouto lidí všech národů evropské povahy. Kromě všeho ostatního však stále existovalo více názorů a přesvědčení než jasně myslících lidí.
Naštěstí pro nás se tehdy klíčoví rozhodovací činitelé našich národů shodli na tom, že existuje jen jeden svět a že je třeba ho přebudovat demokraticky legitimním způsobem a v daleké budoucnosti také sjednotit ve „světovou unii“. Ale i první shromáždění Organizace spojených národů ukázalo, že neexistuje ani shoda v tom, co to vlastně je „demokracie“ nebo „jeden svět“.
A ani v Evropě demokraté nespadli v roce 1945 jen tak z nebe. Byli to stále ti samí lidé jako dříve, kteří nyní museli být přesvědčováni o výhodách demokracie. Všem zúčastněným bylo rychle jasné, že „Už nikdy válka!“ nemůže ani podpořit demokracii, ani zabránit budoucí válce.
Evropa sjednocená v rozmanitosti
Řešení, jak zabránit budoucím válkám v Evropě, se však rychle našlo: evropské sjednocení se společnými evropskými ozbrojenými silami. Protože nacionalisté i zastánci čistého „ekonomického společenství“ rychle poznali, že nevyhnutelným důsledkem je federativní stát Evropa, byl tento slib již v roce 1950 odvolán. Dodnes musí mírumilovní Evropané žít s tvrzením, že demokracie mezi sebou nevedou války. A od politiků opakovaně slýchaný požadavek na „evropskou armádu“ lze interpretovat pouze jako náznak nevědomosti či blížící se volební kampaně, pokud nejde ruku v ruce s požadavkem na federální stát Evropy.
Společné zájmy
Ale jak tehdy evropští vizionáři dokázali učinit demokracii chutnou pro nás Evropany?
Nikdy nebylo možné získat většinu v Evropě s pojmy „svoboda“ a s tím spojená „osobní odpovědnost“. Proto se zrodil „příslib prosperity pro všechny“. A především kvůli nám Němcům lidé slibovali také „bezpečí“ – německé afrodiziakum.
S příslibem prosperity a bezpečnosti byli tehdejší zodpovědní lidé schopni přimět nás Evropany k nadšení pro demokracii a mimochodem také nás nadchnout pro evropské sjednocení, zejména proto, že nám poskytlo ještě větší bezpečnost, ještě více prosperity a další výhody, jako např. jak slibovala svoboda cestování a spotřební zboží z celého světa.
Dlouhodobě se věřilo, že vzděláním a kulturou se z nás Evropanů vyvinou nejen lepší lidé, ale také dobří demokraté a z dlouhodobého hlediska přesvědčení Evropané. Proto měly vzdělání a kultura velký význam i v politice v prvních letech Evropy.
Výzvy
Projev demokracie a vytvoření společné Evropy však mělo několik zádrhelů. Protože „bezpečnost“ nikdy neexistovala a nebude existovat ani v budoucnu (George Orwells "1984" jednou vyloučeno). Navíc to motivuje občany k přijetí jakési „plně komplexní mentality“, která neprospívá žádné demokracii ani lidu.
Z dlouhodobého hlediska, a především v demokraciích – „otevřených společnostech“ – bude tento příslib vždy muset zklamat a ve výsledku bude směřovat k systémovým modelům, které mohou lépe uspokojit poptávku po „bezpečnosti“ prostřednictvím kontroly, otroctví a útlaku. . a
„Prosperita pro všechny“ je příslib, který lze naplnit zejména v demokraciích, ale je třeba jej neustále přizpůsobovat skutečným okolnostem, a proto bude nutné vždy nalézt nový společenský konsenzus. Bez tohoto konsensu nemůže být tento slib splněn ani při nejlepší vůli na světě a nevyhnutelně způsobí zakolísání každé demokracie.
Je nezbytné vždy zajistit, aby žádný občan neupadl vlastní vinou do chudoby, i když to opakovaně představuje výzvu pro celou společnost a v nejhorším případě může vést i k zásadnímu přerozdělení bohatství za účelem úspory celý systém.
Podstatným úlovkem demokracie je však a zůstává občan sám, účast co největšího počtu občanů je nezbytná; bez nich nemá jakákoli demokracie smysl a to nakonec vede k jejímu vlastnímu rozkladu.
Když to vezmeme v úvahu, naprostá většina evropských demokracií se od začátku rozhodla pro reprezentativní model. Tím se ulevilo jednotlivému občanovi, hlavní odpovědnost za výběr vhodných zástupců lidu byla stále více delegována na strany a sisyfovský úkol stále složitějších úkolů se přenášel na volené zástupce.
Ale také bylo a logicky od počátku jasné, že občanům byly a musely být odepřeny rozmanité a někdy velmi půvabné možnosti modelů přímé demokracie.
Vzhledem k samotné velikosti dnešních demokracií, extrémně složitým otázkám a také vzhledem k nedávným zkušenostem s referendy a referendy je prostě třeba uznat, že stále oblíbenější mísení modelů demokracie není účelné a zejména v nejnovější případ Spojeného království má zničující účinky pro všechny zúčastněné.
Ale i zastupitelská demokracie vyžaduje od každého jednotlivého občana minimální míru angažovanosti a odpovědnosti. Demokracii nelze jednoduše „outsourcovat“ – každá fungující demokracie prosperuje z participace svých občanů.
Je pravda, že výběr vhodných kandidátů může být ponechán na politických stranách; ale pak se člověk nesmí divit, když pro sebe nenajde "vhodného" zástupce lidu.
Lze také ponechat na politických stranách, aby si zvolily politická témata dne, problémy k řešení a cíle, které si stanoví; ale ani pak se člověk nesmí divit, když se v politice nenajde.
A především: politika není levná! Pokud chcete dobrou politiku, musíte to buď dělat sami, nebo volit ty nejlepší možné politiky. A to nedostanete zadarmo. Dokud druhořadý fotbalista nebo bankovní manažer vydělává více než ministr nebo šéf vlády, nelze se vůbec divit tomu, jak politika v dnešní době funguje a jaké má výsledky.
První úspěchy
Mír, svoboda a vyhlídky na prosperitu pro všechny vykazovaly známky úspěchu již na počátku 1950. let. My Evropané jsme souhlasili; vize společné a demokratické Evropy inspirovala každého.
Rozšíření trhu, usnadnění pohybu osob a zboží, zrušení cel a standardizace norem se ve všech postižených evropských zemích hned od začátku dařilo. Slib prosperity se stále více naplňoval a Evropa se stávala pro ostatní země stále atraktivnější.
Hospodářský vzestup začal a pokračoval, jak se k původní šestici připojovalo stále více národů a tím dále podporovalo ekonomický rozvoj a efektivitu. Je nesporné, že největší prospěch měla Spolková republika Německo a v důsledku toho jsme se i my Němci stali zapřisáhlými Evropany.
Jiní, kteří naopak z tohoto vývoje těží méně, jsou k Evropě jako modelu úspěchu stále poněkud skeptičtější a také více inklinují k upřednostňování jiných politických modelů.
Je však také nesporné, že tento ekonomický vzestup a s ním spojený příslib prosperity odhalily své vlastní limity hned od počátku a jasně ukázaly, že rozšiřování ekonomické oblasti je konečné, že naše vlastní zdroje jsou vzácné a že struktura obyvatelstva a velikost se vyvíjí negativně. Z tohoto důvodu lze snahy o dosažení dohod o volném obchodu chápat i jako pokusy o co nejoptimálnější využití dostupného ekonomického prostoru.
To je umocněno skutečností, že vykořisťování jiných kontinentů a populací Evropou je nejen čím dál tím méně možné, ale že v budoucnu lze očekávat i vysoké následné náklady – současné uprchlické pohyby do Evropy lze jistě považovat za takové následné náklady.
Evropská vrozená vada
Proto by bylo nutné další prohloubení evropských vztahů od samého počátku, jak původně předpokládali evropští vizionáři, aby byl v rané fázi lépe a dlouhodoběji zajištěn hospodářský rozvoj prostřednictvím zvýšení efektivity, koordinovaných postupů a inovací a učinit z Evropy průkopníka udržitelné hospodářské činnosti .
Zde se však, stejně jako u pokusu o mutualizaci ozbrojených sil, ukázalo, že zájmy, právní názory a politické modely zúčastněných států – přes všechny dosavadní úspěchy – jsou i dnes příliš odlišné a navíc existuje stále malá ochota ze strany většiny zúčastněných nakonec rozšířit Evropskou unii na federální stát.
A při všech pokusech evropských institucí a jednotlivých členských států pokročit v Evropské unii pomalu, ale jistě a po malých krůčcích se o příčinných a zásadních rozdílech mezi všemi zúčastněnými stále ani otevřeně nemluví, ani se nepokouší je harmonizovat – to je skutečná Evropa vrozená vada!
Proto stále není možné dělat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, natož ji navrhovat.
Proto nemůže existovat jednotná hospodářská a fiskální politika a už vůbec ne jednotná domácí a právní politika. Zdá se, že panevropské povědomí se vyvinulo pouze v oblasti převodních plateb a dotací.
francouzsko-německá otázka
Naši evropští vizionáři si byli pravděpodobně této vrozené vady od začátku plně vědomi. Tak to musíš Winston Churchill takto pochopil, jakmile vyzval k francouzsko-německé spolupráci a ignoroval Spojené království. Francie a Německo dodnes představují dva protiklady společné evropské politiky.
Na jedné straně, navzdory EU, máme dodnes elitářský centrální stát, který, aby projevil svou moc nad obyvatelstvem – pravděpodobně s ohledem na Francouzskou revoluci z roku 1789 – činí hospodářské a sociální ústupky, které nelze financovány dlouhodobě a nemohou systém podporovat.
Na druhé straně máme federální demokracii, která vykazuje silné odstředivé síly v důsledku přirozené složitosti systému a záměrného prosazování individuálních a partikulárních zájmů.
Hned od začátku jsou velké potíže se vzájemnou komunikací cíleně a odpovídající úrovni. Aby toho nebylo málo, oba systémy dnes používají stejnou terminologii, ale často jí nerozumí jako totéž a dodnes nedokázaly formulovat a rozhodnout o společném zájmu.
Teprve až bude tato francouzsko-německá otázka vyřešena, může existovat federativní stát Evropy. (Nyní jsem přesvědčen, že tuto otázku již nelze řešit bilaterálně, protože na žádné straně nejsou vhodní a odhodlaní politici.)
Evropská reálpolitika
Na druhou stranu řada politiků, včetně Britů, viděla v tomto otevřeném francouzsko-německém problému příležitost podílet se na hospodářském vzestupu v Evropě a později na hospodářské síle EU, aniž by riskovali, že budou přemoženi případným centralizovaný evropský stát.
Síla faktu a tendence institucí nejen expandovat, ale i umisťovat se, vytvořily v posledních letech naši Evropskou unii, která má dnes přes 500 milionů občanů a je jednou z největších ekonomických a tržních velmocí, ale také v bezkonkurenční ve složitosti a ambivalenci, kterého dosáhl.
Evropští vizionáři zmizeli již v 1970. letech a Realpolitiker Helmut Schmidt formulováno výstižně v roce 1980 - pravděpodobně po dalším pokusu o stabilizaci EWG: "Kdo má vize, měl by jít k lékaři."
A dodnes v Evropské unii dominuje realpolitika, která se přetahuje od jednoho souboru pravidel, který se zjevně stal nezbytným, k dalšímu - systém, který se rozrůstal desítky let, má politiku zcela pod kontrolou!
Evropská unie se tak zmutovala v čistý „administrativní aparát“ – a kdo miluje administrativy?!
A dokonce i poslanci Evropského parlamentu se nechají vnutit do tohoto běžícího pásu, místo aby – nepochybně z německého federálního hlediska – formulovali hlavní cíle a společné zájmy Evropy na patřičné úrovni, aby zavedli federální systém v celém EU zcela v duchu subsidiarity přenést úkoly na za ně odpovědné parlamenty a požadovat pravomoc pro státní monopol na použití síly.
Evropský parlament, který je nyní jediným skutečně legitimním orgánem, musí konečně poskytnout občanům Unie vizi, které se museli v posledních několika desetiletích tak bolestně vzdát.
Protože bez vize fungující, demokratické, mírumilovné a federální Evropy, která všem občanům Unie slibuje jak co největší svobodu, tak blaho, se naše Evropa opět rozpadne na národní a regionální podcelky a tím v nejlepším případě může stále slíbit starším občanům Unie budoucnost – a to zcela ve smyslu Norbert Blüm: "důchody jsou bezpečné" nebo od Madame de Pompadour: "Après nous le déluge."
Nyní je řada na evropské mládeži
V první řadě je na mládeži Evropy, aby si dělala vlastní politiku a starala se o svou vlastní budoucnost. Už nestačí být uklidněn pohodlím Evropy sjednocené v rozmanitosti a spekulovat o možném dědictví.
Nyní je konečně čas odstranit bariéry v myslích a srdcích občanů Unie, než se znovu stanou skutečností na každé vnitroevropské hranici.
A dokonce i federální stát Evropy, který má vzniknout co nejdříve, mezitím zaostane za evropskou budoucností.
Pokud mladí lidé nevezmou svou budoucnost do svých rukou dnes, tady a teď, možná zítra ani nebude existovat Evropská unie!
"Všichni bychom se měli zajímat o budoucnost, protože tam budeme muset strávit zbytek života."
Charles F. Kettering, The New Digital Age: Reshaping the Future of People, Nations and Business (2013)
