poražený kult

Vybraná fotka: Blondýna | © Pixabay

Tvrdím, že už nějakou dobu slavíme jakýsi kult smolařů, házíme jen eufemismy a vše musí být celkem logicky minimálně „super“.

Nespočet trashových televizních formátů v soukromých televizích, které dnes mají své následovníky i ve veřejnoprávním vysílání, nemusíme ani uvažovat.

Charakteristický je pro to způsob, jakým zacházíme se svými zbývajícími potomky. „Vzdělávání nesmí být namáhavé“ se už můžeme dočíst na volebních plakátech, výkonové testy či dokonce známky ve školách jsou čím dál tím více zamračené, o výběru či povýšení těch nejlepších nemluvě. Školský a vzdělávací systém tu již není od toho, aby podporoval fungování naší společnosti nebo dokonce vydával osobní certifikát každému občanovi, ale pouze proto, aby každému dával dobrý pocit a zároveň aby ​​si všichni byli rovni - a to levně jako možné - ergo, otevřete nejnižšího společného jmenovatele.

Tento systém nabývá účinnosti, alespoň ze strany státu, ještě později tím, že v prekérních situacích, ať už se jedná o sebe nebo ne, o pomoc či odmítnutí, se nerozlišuje – všichni dostávají stejně, a dokonce sankční odmítnutí je zamračil se. Nakonec bude existovat dobře míněný „výkonnostní důchod“ pro každého, ať už prohraje nebo ne.

Na oplátku jsou špičkoví umělci – takzvaná střední třída – plně využiti s cílem učinit skutečný výkon co nejméně atraktivní. Ti, co dnes pracují, už na sebe většinu roku nepracují Doby, kdy jste mohli dosáhnout a především zajistit adekvátní prosperitu vlastní prací, jsou konečně pryč. Nasvědčují tomu tzv. daňové úniky, podle mého názoru nejde o důsledek kriminálního jednání, ale čistě z vlastní obrany, protože stát upírá středním podnikatelům to, co ochotně poskytuje velkým korporacím. nebo velmi zvláštní lidé.

Namísto zdravé střední třídy podporující společnost nyní umožňujeme stále rostoucímu regulačnímu aparátu, aby stále více rozhodoval o tom, kdo z nás, kde, jak a kdy smí budovat existenci závislou na rozhodnutích státu.

A co je horší, všichni opět zvýhodňujeme poražené, kteří se dostali do problémů především sami, tím, že je „dotujeme“ nebo dokonce „zachraňujeme“ stovkami miliard peněz daňových poplatníků, ale na oplátku ušetří úspory zbývající střední třída se bude nadále „roztavovat“, nebo dokonce daňová, odvodová a daňová zátěž bude nadále růst, zejména pro malé a střední podniky.

Velmi nedávno je to vidět i na záchranném balíčku COVID-19 pro malé a střední podnikatele: podnikatelé nejsou odškodněni na základě zisku, ale pouze na základě své „spotřeby“, což znamená, že skutečně vydělali předem, nyní dostávají méně než ti, kteří neustále hospodařili na okraji své vlastní existence. Na konci pandemie jsou prvně jmenovaní opět požádáni, aby zaplatili více.

Nejen, že si poražení celkově ve skutečnosti docela dobře žijí na úkor nás všech – bez ohledu na to, v jaké ekonomické situaci se právě nacházíme – ale také si jich velmi vážíme, rádi se jim dvoříme a často dostáváme cena v procesu Top manažer "Deutschland AG" nebo kultovní status "Podnikatel roku".

Německo neustále hledá „superhvězdu“, ale bohužel stále častěji na úplně špatném místě! A už vůbec ne tam, kde se platí nejvíce daní nebo se vytváří pracovní místa.

Tento kult poražených je oblíbený zejména v politice. Pryč jsou doby, kdy se poražení ve volbách sami stáhli z politiky; naopak neúspěch ve funkci ospravedlňuje vyšší a prokázaná nekompetentnost vede k nejvyšším funkcím ve vládě — a i toho bylo dosaženo Petrův princip mezitím dovedeno ad absurdum.

Nábor mladých politických talentů je také zcela založen na kultu poražených. Ti, kteří nemají žádné vzdělání nebo je podvedli, rádi dostanou podporu; později to dostanou ve funkci jako kompenzaci, abych tak řekl, od "školek" nebo od vědecké služby Bundestagu "oceněný".

Nejlepší ale je, když budoucí vrcholný politik prokáže, že by bez stranického členství musel spát pod mosty – tak v jeho politické kolébce bude alespoň úřad federálního ministra.