Hlavní foto: Obrana v Africe (2010)
Bezprostředně po druhé světové válce se svobodní Evropané bezvýhradně vyslovili pro transatlantickou spolupráci a umístili se pod ochranný deštník Spojených států amerických; také Francouzská republika, která si to sama dodnes nechce přiznat. A bezprostředně po zhroucení sovětského teroristického režimu se pod tento deštník co nejrychleji pokusily dostat i mnohé bývalé satelitní státy Ruska.
Instituci výslovně pro tento účel vytvořenou, organizaci Severoatlantické smlouvy, která je známější pod zkratkou NATO, zpočátku podporovaly všechny členské státy vysokým osobním i finančním příspěvkem. Vzhledem k tomu, že USA byly nejen největší ekonomickou velmocí a populačně největším partnerem v rámci této organizace, ale byly také stále více každým, ať už členem či nečlenem, tlačeny do role hegemona, což mimochodem také odpovídalo jejich vlastnímu sebeobrazu, lví podíl na nákladech, zdrojích a v neposlední řadě na potřebných vojácích, kteří měli být připraveni, leželi na Američanech.
Když se hrozba pro Evropany v polovině 80. let dále zmírňovala, začali omezovat své vlastní obranné výdaje nebo je používat k jiným účelům; klíčové slovo propagované v té době: mírové dividendy.
V důsledku toho, a protože zbytek světa nebyl tak mírumilovný, musely Spojené státy chtě nechtě zakročit a dále zvyšovat své vlastní obranné výdaje a výdaje. Veškerá snaha USA o to, aby se na těchto nákladech podíleli Evropané nebo alespoň přizpůsobili své vlastní obranné rozpočty dané realitě, zůstaly dodnes marné.
Co by se stalo, kdyby si to Evropané mysleli lépe a chtěli vlastní silou vzdorovat stále sílící agresi, a to nejen ze strany Ruské federace?
Tvrdím, že žádný evropský stát sám o sobě není schopen dosáhnout samostatné obranyschopnosti, natož aby se dokázal úspěšně prosadit proti agresorovi. Navíc tvrdím, že to by vzhledem k dnešním technologiím a sítím nebylo možné, i kdyby stát věnoval všechny své prostředky na obranu. Dále tvrdím, že by to nebylo možné ani ve sjednocené Evropě s jejími společnými zdroji a kapacitami! Ne nadarmo bylo po druhé světové válce založeno NATO a dnešní poměry jsou ještě těžší než před 2 lety.
Bez ohledu na skutečnost, že Evropu lze bránit pouze v úzké spolupráci s jejími transatlantickými partnery, by Evropané měli mít na paměti následující. Za prvé, lidské zdroje – mladí Evropané ochotní a schopní pracovat – jsou dostačující pouze tehdy, pokud všechny státy rozdělí své stávající občany do společné organizace; každý sám za sebe, alespoň personálně, už nezíská jedinou provozní a tím i udržitelnou divizi dohromady. A i se společným personálním sborem by se Evropané museli rozhodnout, zda ve střednědobém horizontu dají přednost robotizaci ozbrojených sil nebo externímu personálnímu obsazení.
Zadruhé, na rozdíl od našich amerických partnerů jsme my Evropané dali přednost – a podle mého názoru správně – sociálnímu aspektu naší vlastní schopnosti se bránit. V důsledku toho můžeme zajistit životaschopnou obrannou kapacitu pouze tehdy, pokud nejenže spojíme své finanční zdroje v této oblasti, ale také zajistíme, že výdaje na obranu budou v budoucnu použity výhradně a transparentně na výdaje na obranu. Pokračující zpronevěra prostředků na obranu nebo podfinancování obranných rozpočtů vede v konečném důsledku k tak vysokým výdajům, že tento nežádoucí vývoj lze zvrátit pouze na úkor sociálních rozpočtů.
Za třetí, je konečně čas, abychom my Evropané byli věrní svým vlastním zásadám a dali svou vlastní armádu do služeb „národní obrany“; to samozřejmě zahrnuje obranu aliance a mise jménem Organizace spojených národů k obnovení světového míru. Evropané nepraktikují mocenskou politiku, ani pro nás „válka není pokračováním politiky jinými prostředky“!
Tomuto principu se musí konečně podřídit evropská zbrojní politika. Brnění není totéž jako výroba a obchod se zbraněmi. Vyzbrojování tedy není exportně orientovaným odvětvím ekonomiky. Vyzbrojování je proces zajišťující, že přátelské a spojenecké síly jsou vybaveny nejlepšími možnými zbraněmi, stroji a vybavením a vším, co tyto síly potřebují k obraně Evropy a jejích spojenců s co nejmenším poškozením. To znamená, že tato nejlepší možná výstroj a výzbroj nesmí být exportována! Je tedy nutné, aby výzbroj byla shrnuta do co nejširšího rámce (opět doporučuji jako referenční rámec NATO), aby bylo dosaženo nejen co nejlepší efektivity, ale i odpovídající udržitelnosti, a to vždy v tom smyslu, aby byla dostupná pro všechny. rozpočty .
"Pokud nejsme ochotni zaplatit cenu za naše hodnoty, měli bychom si položit otázku, zda v ně vůbec věříme."
Barack Obama, The Audacity of Hope: Thoughts on Reclaiming the American Dream (2006: 68)
