Foto příspěvku: mapa světa | © Pixabay
Pokud se budete řídit základní myšlenkou evropských federalistů, skutečným cílem evropské integrace je světová unie. To bylo také stanoveno v Hertensteinském programu[1946] v roce 1. Je samozřejmé, že signatáři tohoto přelomového dokumentu si byli plně vědomi toho, že tento odvážný požadavek je vizí vzdálené budoucnosti. Pokud ale chcete pomáhat utvářet budoucnost, potřebujete i v tomto ohledu cíl, ideálně dokonce jasnou vizi této žádoucí budoucnosti.
I když je známo, že se nejedná o blízkou, ale spíše vzdálenou budoucnost, a také musíme při svých úvahách předpokládat, že jde pouze o jednu z mnoha možných budoucností, tato vzdálená budoucnost bude rozhodně společným světem. A to je v očích evropských federalistů světová unie.
A autoři Hertensteinova programu měli pro tento jeden žádoucí svět také jasný cíl: na rozdíl od komunistických či „ekonomicky liberálnějších“ utopií je světová unie vždy demokratická a federální; podrobnější definici této budoucnosti se záměrně vyhýbalo.
Protože se svět bude i nadále otáčet, alespoň do té doby, a „konec dějin“[2], o kterém se věřilo, že bylo dosaženo před několika lety, také představuje možnou, i když poněkud nerealistickou verzi budoucnosti, určitá vodítka a pro tuto cestu světové unii musí být stanoveny průběžné cíle. Ale i zde byli evropští federalisté průkopníky: „Prokázáním, že dokáže vyřešit své vlastní životně důležité otázky v duchu federalismu, by Evropa měla přispět k rekonstrukci a ke světové federaci národů.“[3]
Dnes mnoho z nás žije v Evropské unii a ještě více by si v ní přálo žít. Ale EU, která od té doby existuje, se všemi svými vrcholy a pády a neustálým konfliktem mezi Evropany a nacionalisty, představuje pouze další mezikrok v průběhu dějin, ale již se vyrovnala se svou vlastní politickou strukturou, totiž jako hybrid[4] mezi federálními státy a Konfederací států, nastavit možný kurz pro naši další budoucnost.
Už teď George Washington Se svou myšlenkou Spojených států evropských měl určitou představu o tom, jak by budoucí Evropa měla vypadat. A tato myšlenka – mít Evropu jako Spojené státy americké – si po skončení druhé světové války rychle získala sympatizanty, v neposlední řadě proto, že USA, alespoň v té době, byly non-plus-ultra úspěšné pro většinu lidí zastoupených státem. Evropští federalisté nemohli této náladě uniknout, a proto také požadovali vytvoření Spojených států evropských. A mnozí z nich dodnes věří, že Spojené státy evropské jsou logickým vývojem Evropské unie.
Bez ohledu na tento možný další vývoj EU ai s pravděpodobně souvisejícím rozšířením půjde pouze o další mezistupeň a možná i krok zpět na cestě ke světové unii.
Protože na začátku Evropské unie, kdy vznikala Evropská společenství, byli evropští federalisté koncepčně už o pár kroků napřed. Jejich představy, na jedné straně „transatlantické řešení“[5] a na straně druhé „Eurafika“[6], byly pravděpodobně obětovány ve sporu s nacionalisty, kteří až příliš rychle získávali sílu, aby nejprve dosáhli řešení „malé Evropy“ velmi pragmatickým způsobem. V důsledku toho však bylo promarněno mnoho příležitostí, které tyto dvě myšlenky obsahovaly. S následky, které z toho vyplývají, budeme muset pravděpodobně žít několik příštích desetiletí – nekontrolovatelné migrační pohyby a méně viditelné strašlivé ztráty efektivity.
Nejtrpčím důsledkem toho je však skutečnost, že se nyní zdá, že mnoho evropských federalistů věří, že „Velká Evropa“ je slučitelná se samotnou evropskou myšlenkou. Není tomu tak, protože by to byl pouze evropský národní stát, o kterém mnozí diktátoři po staletí snili a obětovali pro něj miliony a miliony lidí!
Nejen proto se musíme držet naší vize světové unie a snažit se zkombinovat již učiněné různé přístupy k dalšímu sjednocení světa. Můžeme přitom stavět na více základech, než si mnozí z nás uvědomují: na rostoucí „globalizaci“ ekonomických a finančních systémů, globální dopravní infrastruktuře, internetu jako celosvětové komunikační platformě a ve spolupráci s Organizací spojených národů[7]. a jeho dílčích organizací, základní politická struktura.
Nyní existují globální přístupy k rozbití stávajících národních struktur a jejich nahrazení mezivládními řešeními. Pro Evropskou unii jsou myslitelné následující „fúze“, už jen kvůli jejímu přímému sousedství a podobné ideologické orientaci: transatlantická unie jako logické rozšíření NATO a Eurafriky, na které se naposledy myslelo v Římských smlouvách. Obě spojení by nebyla v rozporu se sblížením s nedávno vytvořenou „Euroasijskou unií“[8].
Transatlantická unie
Na základě Severoatlantické smlouvy by bylo možné realizovat Transatlantickou unii (TU). Evropská unie, Spojené státy americké a Kanada by již byly třemi možnými členy. Další rozvoj TU by se zaměřil na reorientaci v rámci všech amerických států. Bylo by představitelné, že by se v rámci Ameriky vytvořila jak Severoamerická unie[9], tak Unie jihoamerických národů[10], které by se pak mohly stát členy TU samostatně i společně jako Americká unie.
Je zajímavé, že v oddělení těchto dvou „bloků“ mezi severem a jihem, jakož i mezi Evropou a Afrikou, je určitá nejasnost.
Eurafrika
Na příkladu EU se africké státy také začaly sdružovat v Africké unii (AU)[11]. Podobně jako evropské sjednocení bude i tento projekt realizován po desetiletí. Ale bez ohledu na tento vývoj a pravděpodobně i na jeho propagaci by bylo možné oživit starou myšlenku Eurafriky. EU by mohla lépe dostát své odpovědnosti vůči Africe a také těžit z rovné spolupráce mezi oběma „bloky“. Sloučení EU s AU by bylo dlouhodobě výhodné pro obě strany a stejně jako u amerických států by mohlo proběhnout samostatně nebo v rámci TU. "Nezřetelnost" mezi dvěma "bloky" může být vyřešena starověkou nebo modernější myšlenkou Evropy.
Austrálie a Nový Zéland
S ohledem na evropskou historii nelze tyto dvě země ignorovat a v případě potřeby jim musí být také umožněno vstoupit do TU.
Závěr
Je na nás všech, abychom se pevně drželi naší úspěšné vize mírového světa, vždy spojeného myšlenkami svobody a demokracie a v neposlední řadě vždy federálně strukturovaného.
Musíme také přijmout, že EU není měřítkem všech věcí, ale prvním krokem ke společné budoucnosti lidstva.
A stejně jako se posouvají kontinentální desky, budou vždy existovat nové bloky, nová souhvězdí a nová spojení mezi státy a státními federacemi.
Nikdy však nesmíme ztrácet ze zřetele náš společný cíl – světovou unii – protože historie jde neustále dál a až do konce světa.
—————————————————————————————————————————
[1] Hertensteinský program evropských federalistů (Hertenstein, Švýcarsko, 1946)
[2] Konec dějin? (Esej Francise Fukuyamy, 1989)
[3] Článek 12 (Hertensteinerův program)
[4] „Rozmanitost Evropy – její bohatství, její břemeno“ (článek Christiana Moose, 2015)
[5] Severoatlantická smlouva (4. dubna 1949, preambule)
[6] Robert Schuman: „Pro Evropu“ (2. vydání 2010, strana 104)
[7] Charta Organizace spojených národů (26. června 1945, preambule)
[8] Eurasijská unie začíná pracovat (tagesschau.de, 01. ledna 2015)
[9] Budování severoamerické komunity – zpráva nezávislé pracovní skupiny (2005)
[10] Deklarace z Cuzca (8. prosince 2004)
[11] Prohlášení ze Sirte (9. září 1999)
„Jde o to, aby byl svět přizpůsoben a bezpečný k životu; a zejména, aby byl bezpečný pro každý mírumilovný národ, který si stejně jako ten náš přeje žít vlastním životem, určovat své vlastní instituce, být zajištěn spravedlností a spravedlivým jednáním ostatních národů světa proti síle a sobectví. agrese. Všechny národy světa jsou ve skutečnosti partnery v tomto zájmu a my sami velmi jasně vidíme, že pokud nebude spravedlnost učiněna ostatním, nebude učiněna ani nám.
Woodrow Wilson, Řeč o čtrnácti bodech (8. ledna 1918)
