Foto příspěvku: mapa světa | © Pixabay
Pokud se budete řídit základní myšlenkou evropských federalistů, skutečným cílem evropské integrace je světová unie. To bylo také stanoveno v programu Hertenstein [1946] v roce 1. Samozřejmě i signatářům tohoto přelomového dokumentu bylo jasné, že tento odvážný požadavek je vizí vzdálené budoucnosti. Pokud ale chcete pomáhat utvářet budoucnost, potřebujete také relevantní cíl, ideálně dokonce jasnou vizi této žádoucí budoucnosti.
I když je známo, že se nejedná o blízkou, ale spíše vzdálenou budoucnost, a také musíme při svých úvahách předpokládat, že jde pouze o jednu z mnoha možných budoucností, tato vzdálená budoucnost bude rozhodně společným světem. A to je v očích evropských federalistů světová unie.
A autoři Hertensteinova programu měli pro tento jeden žádoucí svět také jasný cíl: na rozdíl od komunistických či „ekonomicky liberálnějších“ utopií je světová unie vždy demokratická a federální; podrobnější definici této budoucnosti se záměrně vyhýbalo.
Protože se svět bude alespoň do té doby stále otáčet a „konec dějin“ [2], o kterém se věřilo, že bylo dosaženo před několika lety, představuje možnou, i když nyní spíše nerealistickou verzi budoucnosti, Světové unii musí být na této cestě dány určité pokyny a přechodné cíle. Ale i zde byli evropští federalisté průlomoví: „Prokázáním, že dokáže vyřešit své vlastní otázky osudu v duchu federalismu, by Evropa měla přispět k rekonstrukci a světové lize národů.“ [3]
Dnes mnoho z nás žije v Evropské unii a ještě více lidí by v ní chtělo žít. Ale EU, která nyní existuje, se všemi svými vrcholy a pády a neustálým konfliktem mezi Evropany a nacionalisty, představuje jen další mezikrok v běhu dějin, ale již má svou vlastní politickou strukturu, totiž jako hybrid [4] mezi federální státy a konfederace států, nastavit možný kurz pro naši budoucí budoucnost.
Už teď George Washington Se svou myšlenkou Spojených států evropských měl určitou představu o tom, jak by budoucí Evropa měla vypadat. A tato myšlenka – mít Evropu jako Spojené státy americké – si po skončení druhé světové války rychle získala sympatizanty, v neposlední řadě proto, že USA, alespoň v té době, byly non-plus-ultra úspěšné pro většinu lidí zastoupených státem. Evropští federalisté nemohli této náladě uniknout, a proto také požadovali vytvoření Spojených států evropských. A mnozí z nich dodnes věří, že Spojené státy evropské jsou logickým vývojem Evropské unie.
Bez ohledu na tento možný další vývoj EU ai s pravděpodobně souvisejícím rozšířením půjde pouze o další mezistupeň a možná i krok zpět na cestě ke světové unii.
Protože na počátku Evropské unie, kdy vznikala Evropská společenství, byli evropští federalisté již koncepčně o pár kroků dále. Jejich myšlenky, na jedné straně „transatlantické řešení“ [5] a na straně druhé „Eurafika“ [6], byly pravděpodobně obětovány v konfliktu s nacionalisty, kteří až příliš rychle získávali na síle, aby pragmaticky nejprve dosáhnout „malého evropského“ řešení. Zároveň bylo promarněno mnoho příležitostí, které tyto dvě myšlenky obsahovaly. S výslednými důsledky – v současnosti velmi zřejmými nekontrolovatelnými migračními pohyby a méně viditelnými, strašlivými ztrátami efektivity – budeme pravděpodobně muset žít několik příštích desetiletí.
Nejtrpčím důsledkem toho je však skutečnost, že se nyní zdá, že mnoho evropských federalistů věří, že „Velká Evropa“ je slučitelná se samotnou evropskou myšlenkou. Není tomu tak, protože by to byl pouze evropský národní stát, o kterém mnozí diktátoři po staletí snili a obětovali pro něj miliony a miliony lidí!
Nejen proto se musíme držet naší vize světové unie a snažit se zkombinovat různé přístupy k dalšímu sjednocování světa, které již existují. Můžeme stavět na více základech, než si mnozí z nás uvědomují: rostoucí „globalizace“ ekonomických a finančních systémů, globální dopravní infrastruktura, internet jako globální komunikační platforma a základní politická struktura s OSN [7] a její dílčí organizace.
Ve světě nyní existují přístupy k rozbití stávajících národních struktur a jejich nahrazení mezivládními řešeními. Pro Evropskou unii jsou už jen kvůli jejímu přímému sousedství a podobné ideologické orientaci myslitelné následující „fúze“: Transatlantická unie jako logické rozšíření NATO a Eurafriky, s nímž naposledy počítala Římská smlouva. Obě spojení by nebyla v rozporu se sblížením s nedávno vytvořenou „Euroasijskou unií“ [8].
Transatlantická unie
Na základě Severoatlantické smlouvy by mohla být realizována Transatlantická unie (TU). Evropská unie, Spojené státy americké a Kanada jsou již třemi možnými členy. Další návrh TU by se zaměřil na přeorientování v rámci všech amerických států. Bylo by představitelné, že by se v rámci Ameriky vytvořila jak Severoamerická unie [9], tak Unie jihoamerických národů [10], které by se pak mohly stát členy TU samostatně i společně jako Americká unie.
Je zajímavé, že v oddělení těchto dvou „bloků“ mezi severem a jihem, jakož i mezi Evropou a Afrikou, je určitá nejasnost.
Eurafrika
Na příkladu EU se africké státy také začaly sdružovat v Africké unii (AU)[11]. Podobně jako evropské sjednocení bude i tento projekt realizován po desetiletí. Ale bez ohledu na tento vývoj a pravděpodobně i na jeho propagaci by bylo možné oživit starou myšlenku Eurafriky. EU by mohla lépe dostát své odpovědnosti vůči Africe a také těžit z rovné spolupráce mezi oběma „bloky“. Sloučení EU s AU by bylo dlouhodobě výhodné pro obě strany a stejně jako u amerických států by mohlo proběhnout samostatně nebo v rámci TU. "Nezřetelnost" mezi dvěma "bloky" může být vyřešena starověkou nebo modernější myšlenkou Evropy.
Austrálie a Nový Zéland
S ohledem na evropskou historii nelze tyto dvě země ignorovat a v případě potřeby jim musí být také umožněno vstoupit do TU.
Závěr
Je na nás všech, abychom se pevně drželi naší úspěšné vize mírového světa, vždy spojeného myšlenkami svobody a demokracie a v neposlední řadě vždy federálně strukturovaného.
Musíme také přijmout, že EU není měřítkem všech věcí, ale prvním krokem ke společné budoucnosti lidstva.
A stejně jako se posouvají kontinentální desky, budou vždy existovat nové bloky, nová souhvězdí a nová spojení mezi státy a státními federacemi.
Nikdy však nesmíme ztrácet ze zřetele náš společný cíl – světovou unii – protože historie jde neustále dál a až do konce světa.
—————————————————————————————————————————
[1] Hertensteinský program evropských federalistů (Hertenstein, Švýcarsko, 1946)
[2] Konec dějin? (Esej od Francis Fukuyama, 1989)
[3] Článek 12 (Hertensteinerův program)
[4] „Rozmanitost Evropy – její bohatství, její břemeno“ (článek od Christian Moss, 2015)
[5] Severoatlantická smlouva (4. dubna 1949, preambule)
[6] Robert Schuman: „Pro Evropu“ (2. vydání 2010, strana 104)
[7] Charta Organizace spojených národů (26. června 1945, preambule)
[8] Eurasijská unie začíná pracovat (tagesschau.de, 01. ledna 2015)
[9] Budování severoamerické komunity – zpráva nezávislé pracovní skupiny (2005)
[10] Deklarace z Cuzca (8. prosince 2004)
[11] Prohlášení ze Sirte (9. září 1999)