zase Vánoce! Rok 2001, který byl pro nás tak turbulentní, se chýlí ke konci. Rok v Chemnitzu je za námi, mezitím jsme si zvykli na zdejší drsný vítr a nyní využíváme čas k ohlédnutí za uplynulými měsíci.
Všechno to začalo loňským přestěhováním z Müllheimu do Chemnitzu v předvánočním čase. V rekordním čase pouhých čtyř dnů se nám v září podařilo sehnat pěkný byt v secesní čtvrti na "Kaßbergu". Přesun musela organizovat Tina sama, protože Heinrich se opět uvolnil na kurzu. Přes pár výhrad vše klaplo.
I vánoční stromeček jsme mohli narychlo uspořádat; byla opět pánská záležitost. Maxovi začal nový rok na saské základní škole. Rychle jsme si uvědomili, že Sasko potřebuje ve srovnání s Bádenskem-Württemberskem obrovský skok vpřed, pokud jde o akademické úsilí. Náš ubohý Max, který dosud jen čmáral perem, neměl ponětí o mentálním počítání a čtení stále chápal jako namáhavou, únavnou a zbytečnou práci na částečný úvazek, si musel uvědomit, že změněné prostředí v Sasku o jiných věcech ve škole.
Trvalo nám nejméně tři měsíce, než jsme ho dostali někam do středu školy. Bylo to hrozné období a všichni jsme rádi, že to Max přežil. Ale cena byla vysoká. Z toho jsme se naučili nikdy se nehýbat uprostřed školního roku.
Konstantin zavrhl místo ve školce, které jsme dostali. Nic ho nemohlo přesvědčit, aby tento prostor využil. Maminka Tina za to taky nemohla, ta školka byla prostě strašně jiná. Po třech měsících na čtyřech čekacích listinách v kombinaci s nadějí, že možná v září dostaneme místo, jsme konečně našli příležitost ve waldorfské školce. Poté, co se Heinrich vzdal svého odporu, mohl tam Konstantin najít štěstí a my s ním. Max se momentálně hudebně vzdělává víceméně dobrovolně s „klávesnicí“, zatímco Konstantin na ni zpívá.
Po všech těch měsících se stále snažíme vyrovnat se zdejším tradičním systémem mimoškolní péče. Téměř všechny děti v Maxově třídě jsou odpoledne v mimoškolní péči; To znamená, že tam snědí oběd, dají si polední pauzu, udělají domácí úkoly a pak je o ně postaráno až do pozdního odpoledne, kdy je po práci přijdou vyzvednout rodiče. Pozvat přátele ke hře nebo je pravidelně odpoledne navštěvovat je jen výjimečné.
Všude si člověk všimne, že jen „Ostlohn“ těžko uživí rodinu. Ale mnoho „Východních žen“ je stejně zvyklých být večer a o víkendech se svými manželkami v práci a se svými rodinami. Je to těžký život. Ale je léčivé vidět, jak se nám vlastně daří. Abychom lépe zaplnili naše zpočátku nudná odpoledne, hrají nyní naše děti basketbal, což znamená, že se musely vzdát házené.
Nyní trénují dvakrát týdně. Koše sice visí vysoko, ale nadšení pokračuje. Uvidíme, jak dlouho to bude pokračovat. Polovinu naší letošní tradiční čtyřtýdenní letní dovolené jsme strávili doma v „Ländle“ a poslední dva týdny jsme využili k objevování Saska. Krásná země s mnoha hrady, ráj pro naše děti.
Na konci léta, po mírném kopnutí od svého manžela, se Tina rozhodla pečlivě se zeptat na svou profesionální tržní hodnotu. Úřad práce pro vás měl připraveny pouze dva tvrdé údery do břicha, které vyústily v předčasnou „krizi středního věku“. Jenže pak – ach div se – pan Beyer díky svému pracovnímu poradci otevřel dveře do vytouženého tréninkového nebe.
Tina nyní absolvovala roční kurz, který jednoho dne, přesněji 30.10.2002. října XNUMX, a jaká náhoda, v den narozenin božího manžela, bude propuštěna do nížin nové profesní nezávislosti.
Vzhledem k tomu, že Tina je nyní ráno venku, byt se nyní uklízí pouze jednou týdně v týmu. Když pak přimhouříte oči a byt prostě necháte být vaším bytem, je vše v pořádku. Muži rodiny v současné době absolvují rychlokurz domácnosti s následnou dlouhodobou praxí.
Pro Heinricha každodenní profesní život mnoho nového nepřinášel; krásný byt však musel každý koupit dobrou půlhodinu jízdy.
Odpočinutí od dlouhé pracovní doby našel začátkem srpna, kdy mu bylo opět povoleno absolvovat tříměsíční kurz, tentokrát v Hamburku. Vzhledem k tomu, že tam cestoval vlakem, mohl dvakrát týdně řádit na okružní jízdě Berlínem, která se konala v neděli v noci a v pátek přes den. Berlín, město, které je nyní v našem „vyhlídkovém dosahu“ a vedle Labských pískovců je pro nás lákadlem.
Na konci roku přišlo povolání se dvěma překvapeními. Jednak se jeho zaměstnavatel zdržel jeho opětovného poslání do akce a jednak pro všechny ještě překvapivěji dlouho očekávaným povýšením na majora.
Když se ohlédneme za rokem 2001, můžeme si na náš životní účet zapsat mnoho nových zážitků a nových přátel.
S tímto nečekaně pozitivním koncem roku nyní doufáme v klidnější rok 2002.
Do světového míru, veselé Vánoce a šťastný nový rok!
"Problém se smrtí není v tom, že mění budoucnost, ale v tom, že nás nechává o samotě s našimi vzpomínkami."
Peter Hoeg, Slečna Smilla vnímá sníh (2004 [1992]: 344)
