Weinberg

plačící

Hlavní foto: Weinberg ve Stahlbühlu 2017

Jako obyvatel Heilbronnu jsem vyrostl ve vinařském městě – někteří říkají v jedné z největších vinařských komunit ve Württembersku, což by pro západofranskou komunitu mělo být vyznamenáním – a jako školák jsem se mohl zúčastnit jeden nebo druhý ročník. Co si však pamatuji lépe, byly spontánní akce zakládání pecí na vinicích během noci, což mi už tehdy přišlo tak divné, že se mi to zase líbilo.

Protože tenkrát bylo ještě běžné kupovat víno v bedně a skladovat ve sklepě, koupil jsem své první víno v roce 1979, abych ho po letech vylil do kanálu. Myšlenka na pití tohoto vína mě tehdy ani nenapadla. To byl, zcela podvědomě, pravděpodobně důvod, proč jsem začal později whisky a koňaku sbírat.

A když jsem se v 1980. letech vrátil do Heilbronnu a večer jsem vyšel ven, bylo běžné, alespoň mezi mladšími Wengerterny, popíjet místní víno s kolou nebo dokonce pálenkou. V bavorských hospodách, co si pamatuji, se tomu říkalo jelení nebo volská krev a u nás to byla Korea.

Na konci 1980. let jsem našel v severním Německu ze všech míst soudruhy, kteří nejen nosili bedny s heilbronským vínem domů, ale také je nabízeli v našich kasinech. Tehdy jsem se naučil milovat Kerner, protože na rozdíl od ryzlinku příliš nezatěžoval žaludek. A samozřejmě Frankovka, která, pro mě zajímavé, dokázala završit večer bez přídavku dalšího alkoholu.

Starší a hlavně otužilí soudruzi dali přednost „Göhringovi“ z Heilbronnu — zpětně doufám kvůli chuti a ne kvůli názvu — a když zjistili, že je to můj soused a že jsem chodil školu přes jeho sírové výpary, nic mi nebránilo stát se dobrovolně důstojníkem kasina.

O pár let později, když jsem se profesně orientoval na Francii, jsem poznal víno jako luxusní jídlo. To ale také znamenalo, že alespoň v prvním roce jsem měl po každém obědě seznam a svou produktivní pracovní dobu jsem musel odkládat na pozdní odpoledne.

Od té doby mi francouzské víno přirostlo k srdci, a protože každý francouzský regiment má dobré spojení s vinařstvím nebo šampaňským, mohli jsme si ten požitek dovolit.

Během těchto asi 10 let se jedna nebo druhá bedna vína Heilbronner dostala do Francie, čímž jsem mohl zjistit, že to byla lepší Frankovka, kterou moji soudruzi pili, a to nejen ze zdvořilosti. Tuto zkušenost jsem mohl za dobrých 30 let zažít i při našich rodinných oslavách na Gaffenbergu, kdy už nezbyla ani Frankovka, ale další vína z místní produkce byla vítána.

Jelikož jsem v 1990. a XNUMX letech jednou ročně pobýval na pár týdnů také v USA, poznal jsem a miloval jsem tam kalifornské víno. Zejména moje teta, která tam žije, nás opakovaně upozorňovala na nejlepší vína v Kalifornii, které jsou v mých očích, mohou dobře držet krok s víny z Bordeaux.

Moje léta služby pak zajistila, že jsem poznal a ocenil španělské víno, protože moji španělští soudruzi prostě nechtěli přijmout mou afinitu k francouzským vínům. Tato léta však vedla i k tomu, že jsme se všichni dostali do povědomí a také se ho naučili oceňovat, pravděpodobně proto, že vojenské transportní cesty spolu s panujícími klimatickými podmínkami nepřály ani nejlepšímu francouzskému či španělskému vínu.

V posledních letech své služby jsem také poznal italské soudruhy a jejich přátelství mě vedlo k tomu, že dodnes poznávám a miluji vinařské oblasti Itálie - v současnosti je to Puglia - což dělá obzvlášť radost mé polovičce, která má velmi má zvláštní vztah k Itálii.

Aniž bych se skutečně stal velkým znalcem vína, ale kdo rád pije dobrá vína, získal jsem vlastně jen jeden poznatek: pivo a víno mají jedno společné, nejlépe chutnají tam, kde se vyrábí.

Proto si stále myslím, že je dobré, když si k výpeku z cibule dám dobrou Frankovku, která může pocházet i z oblasti Brackenheimu.


"Červené víno je pro staré kluky - jeden z nejlepších dárků."

Wilhelm Busch, Dobrodružství mládence

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.