Přidat fotku: Vychutnávám si kávu | © Pixabay
Básně, bez ohledu na to, v jakém jazyce jsou napsány, zde na tomto blogu opravdu nejsou hitem. Čtenáři weblogu si měli zvyknout na to, že tu občas nechám mluvit svou malou vášeň.
A mnozí jsou také velmi rádi, že jsem se rozhodl neprezentovat svá vlastní díla; kromě jednoho - moje poslední báseň — Všechny své básně jsem odevzdal do zapomnění.
Ale stále existují, a to básně, které je lepší nezapomenout, ale uchovávat je v dobré paměti co nejdéle. Jedna taková báseň je z George Heym a nese název „Jaro“. Heim ji napsal v roce 1911, necelé tři roky před vypuknutím první světové války, v době, kdy pro citlivější mysli už existovaly předtuchy toho, co přijde.
George Heym se narodil 30. října 1887 a je považován za jednoho z prvních představitelů raného expresionismu. Ve snaze zachránit přítele se v roce 1912 utopil.
Jaro
Vítr přináší černý večer.
Cesty se chvějí studenými stromy
A v prázdných prostorách později pustina
Na obzorech se valí mraky.Vítr a bouře jsou věčné v rozloze,
Jen řídce, že už rozsévač šlape
Vzdálená země a těžká zasévá semeno,
Pro koho se žádné ovoce neraduje v mrtvých létech.Ale lesy se musí rozpadnout
Zvednutý k větru s šedými vršky,
Bezzdroje, v dlouhé slabosti
A v jeho větvích už nestoupá krev.Březen je smutný. A dny se mění
Plno světla a tmy na němé zemi.
Ale řeky a hory jsou pokryty
Rain Shield. A vše je zakryté.Ale ptáci už nepřiletí.
George Heym, 1911
Rákosí a jejich břehy zůstanou prázdné,
A velké lodě v letním klidu
Nechte se unášet mrtvými stíny v zelených kopcích.
"Ale kdo zemře v zoufalství, celý jeho život byl marný."
THEODOR W. ADORNO, MINIMA MORALIA (14. VYDÁNÍ 2022 [1951]: 190)