9.9.02023

Příspěvkové foto: Detail snímku z Albrechta Dürera Rytíř, smrt a ďábel

přednášet

V souladu s tématem vznikla dnešní kniha Mike Martin s názvem „Jak bojovat ve válce“. První recenze byly velmi pozitivní a tak se těším, co se stane Mike Martin má co říct o válčení.

Ještě zvědavější, zda také nepočítá paralely s ekonomikou nebo volebními kampaněmi. V každém případě ho jistě v blízké budoucnosti bude citovat mnoho manažerských konzultantů, protože všechno military je tam opravdu hip. V knize je také dostatek obrázků, které lze báječně prezentovat pomocí PowerPointu.

dezertéři

Dezerce je zločin, zvláště když mají lidé zákonem zaručené alternativy.

Dezertéři z Třetí říše se zde stylizují do hrdinů – ale podle svého údajného svědomí mohli přejít do odboje nebo se alespoň stát válečnými zajatci – rozhodli se dezertovat.

Nyní jsou zde i dezertéři z Ukrajiny více než vítáni. Na rozdíl od těch z nacistické éry nepocházejí z nespravedlivého státu a mají i bezzbraňové alternativy.

To znamená, že dezertéři z Ukrajiny jsou prostě zločinci a platí zde Všeobecná deklarace lidských práv.

"1. Každý má právo hledat a užívat si azyl před pronásledováním v jiných zemích.

2. Toto právo nelze uplatňovat v případě stíhání skutečně vyplývajícího ze zločinů nepolitické povahy nebo z jednání, které je v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů.“

Všeobecná deklarace lidských práv, článek 14 (10. prosince 1948)

Ukrajina se nyní v této věci zeptala Evropské unie na své občany. Měli bychom proto všechny dezertéry z Ukrajiny co nejrychleji předat odpovědným úřadům. To také usnadňuje bytovou situaci a šetří peníze na daních.

Dodatky

Thomas Heiligenmann upozornil mě na lapsus linguae, který jsem tímto opravil.

plíží se

Každý mužský občan má zákonem zaručeno právo odmítnout vojenskou službu, k tomu však musí vykonávat i náhradní službu a v případě války být také k dispozici k podpoře naší země jako nebojovníka za obranu státu. Ženské či jiné spoluobčanky dodnes žádné takové povinnosti nemají – toliko k emancipaci.

Když jsem sám nastupoval na vojenskou službu, uvědomil jsem si, že mnoho mých mužských vrstevníků si zvolilo pohodlnější cestu a vykonávalo alternativní službu, ale zároveň sloužili naší zemi. Přesto jsem byl přesvědčen, že odpůrci, alespoň co jsem věděl, odmítali vojenskou službu z důvodů svědomí, většinou šlo o čistě kalkulaci nákladů a přínosů nebo prostě jen ze zbabělosti. Někteří z nich dokonce zvolili o něco delší trasu a přihlásili se k hasičům, policii nebo technické pomoci.

A i tehdy existovali skuteční šikaři, většinou ti s bohatšími rodiči, kteří nakrátko utekli do Západního Berlína a pak byli zbaveni všech občanských povinností. Běžnou praxí bylo i to, že zakoupením lékařského potvrzení se člověk mohl osvobodit od všech služeb – tito spoluobčané stále patří mezi nejzdravější a nejsportovnější lidi, alespoň v okruhu mých přátel.

O několik desítek let později to vše s radostí omluvím jako čisté hříchy mládí a věřím, že šikaři se s tím musí vypořádat výhradně se svým svědomím, pokud ho vůbec mají.

Co mě ale vždycky rozzuří, jsou ti šmejdi, kteří po desetiletí nafoukaně dávají na odiv své dobré svědomí a nejen že si dělají legraci ze všech, kteří si jen odbyli vojenskou službu, ale co je horší, alespoň to si ještě přáli mor a cholera, ale teď, když se věci stávají politicky pohodlnými a především pomalu, ale jistě finančně atraktivními, se z nich přes noc – díky svým zákulisním konexím a bezcharakterním známostem – stávají němečtí důstojníci, většinou dokonce štábní.

S těmito zcela bezcharakterními a bezskrupulózními profesionálními politiky, kteří se dnes najdou ve všech stranách, vychováváme úplně novou generaci Stránských, nejhorších z nejhorších!

Na sklonku kariéry si asi jen nenechají ujít příležitost, která se nyní blíží, poslat na smrt v případě možné války co nejvíce spoluobčanů - protože kromě medaile za statečnost, už mají všechno.

---