Hlavní foto: Rada Evropy | © Leonid Andronov, Shutterstock
Zejména v současné volební kampani do příštího Bundestagu všechny seriózní strany deklamují své závazky vůči Evropské unii jako mantru. Kandidáti unisono oznamují, že budoucnost Německa leží v EU.
Po dobrých 70 letech by se dalo dobře položit otázku, co tyto strany vlastně udělaly pro společnou Evropu. Kromě pouhého slovního spojení je ve skutečnosti třeba potvrdit nedostatek solidarity s ostatními členskými státy a zbytkem světa v Německu. Již není třeba hovořit o zcela zbytečném a neefektivním uzavírání hranic a dalších národních akcích a agendách, které porušují právo EU. Pro Německo také platí, a možná ještě více než pro jiné země, že EU je pouze prostředkem k udržení vlastní národní suverenity a pokud možno k čerpání výhod ze společného trhu.
Snad s výjimkou Lucemburska je třeba potvrdit, že všechny ostatní „národy“ buď odmítají evropské hodnoty celým svým srdcem a z nejhlubšího přesvědčení, nebo kvůli své vlastní historii tyto hodnoty pouze pokrytecky – my Němci jsou znovu s posledním mistrem světa a jsou na to velmi hrdí!
I orgány EU vidí Evropskou unii jen jako papírového tygra a snaží se – zcela lidsky a zcela pochopitelně – udržet si svá vlastní pracovní místa co nejdéle. Jedním z příkladů je Evropský parlament, který lze stále častěji popisovat jako shromáždění claqueurs, které zahaluje všechna rozhodnutí Evropské rady do pěkně demokratického hávu.
Všichni protagonisté EU souhlasí s tím, že příslušné národní státy jsou konečnou a že zasedání Evropské rady jsou Reichstag naší společné Evropy; tím jen potvrzují, že oni sami jsou stále pevně ukotveni ve 20. století a jsou-li vůbec schopni jediného pohybu, totiž zpět do starého dobrého biedermeieru.
Po dobrých 70 letech musíme Evropě potvrdit, že Evropa není ani společenstvím hodnot, ani společenstvím zákonů, že se my Evropané nadále považujeme za pevně zakotvené v národních státech – i když některé z nich už ani nejsou. slouží k posměchu, nanejvýš pro evropské operety (např. summity EU) jsou dobré a existují jen proto, že je vláčejí ostatní členské státy z důvodů, které jsou po všech těch desetiletích již nepochopitelné.
Svět mimo Evropu se však stále obracel, Čína, USA a Indie se v současnosti snaží reorganizovat politický svět a přizpůsobit jej budoucnosti. Ostatní země mimo Evropu se snaží všemožně nezůstat pozadu.
Mezitím nás v Evropě znepokojuje citlivost operetních králů, kupř. B. z Budapešti nebo Bruselu, a diskutovat o věcech, které by v ideálním světě za současné světové situace jistě stály za projednání, kupř. B. s problémy, jako je změna klimatu, pandemie, nedostatek zdrojů, znečištění životního prostředí, migrace, stárnutí populace, úpadek demokracií a pokles hodnot, ale jsou nanejvýš druhořadé.
Evropské reakce na výzvy našeho světa, jako např Konference o budoucnosti Evropy nebo drby pro globální zdraví nejsou příliš účinné a ukazují, že Evropa se pomalu, ale jistě točí kolem sebe a mutuje v problém nás všech – nejen nás Evropanů.
Naléhavě potřebujeme společnou evropskou strategii těch zemí, které vidí budoucnost Evropy ve federálním státě a jsou ochotny tuto strategii co nejrychleji uvést do praxe.
Zbytku Evropy i zbytku světa by mohla být nabídnuta ekonomická spolupráce a mohla by být navázána hlubší a zásadnější spolupráce s dalšími demokratickými zeměmi.
Joe Biden, sama zatížená vlastními vnitřními výzvami, to uznala a pokusila se učinit udržitelnou (světovou) politiku Evropanům chutnou a vyzvala je, aby spolu s USA převzali odpovědnost za svět.
Zatím jedinou reakcí bylo, že Evropa prověřuje, zda je možné nadále unikat odpovědnosti, nyní společně s Ruskou federací.
Dokud všichni zodpovědní v Evropě budou žít a jednat podle hesla „Après nous le déluge“ a jako myšlenka pro Evropu se v nejlepším případě spojí s neúspěšnými sny o velmoci od Napoleona po Hitlera, bude EU již nemají budoucnost, ale spíše se, jako dříve posvátná římská říše, pomalu, ale jistě rozplývají ve prospěch.
„Mezinárodní politika nikdy není o demokracii nebo lidských právech. Jde o zájmy států. Pamatujte, že bez ohledu na to, co vám řeknou v hodinách dějepisu.“
Egon Bahr, noviny Rhein-Neckar (4.12.2013)
