Foto příspěvku: Rozpadající se evropská vlajka | © Shutterstock
Tento příspěvek byl také zveřejněn na Webové stránky Evropské unie Německo zveřejněny.
Emmanuel Macron zahájil své první předsednictví velkým gestem pro silnější Evropu. To mezi námi evropskými federalisty vzbudilo naděje. Byl kandidátem demokratické, evropské Francie. Ve druhém kole se prosadil proti ultrapravicovému odpůrci sjednocené Evropy. Mnozí Němci se báli Marine Le Pen, možná pociťovali určité zadostiučinění, že konečně stojí na správné straně historie, když se někteří báli svého volebního vítězství. Byl to katarzní moment, zvláště německý moment, který mimochodem založil Pulse of Europe.
O šest let později je Macron, nyní ve svém druhém funkčním období, na domácím trhu enormně oslaben. Zdá se, že jeho hnutí stěží dokáže získat většinu. A strany, které kdysi podporovaly 5. republiku, jsou jen stínem samých sebe, odštěpenců, kterým hrozí další rozdělení. Silná a možná silnější než kdy jindy je Rassemblement National Le Pens, dlouhožravá křída a duchem podobná její sestře, italské premiérce. Giorgia Meloni, v poslední době dokonce s pozitivními výroky o Evropě. Le Penová, vlčice v rouše beránčím jako italský neofašista, zůstává největší francouzskou hrozbou pro Evropu s levicovým tribunem lidu Jean-Luc Mélenchon není přítelem Evropy, kterou jízlivě odsuzuje jako l'Europe de Maastricht, a tedy kapitalistické spiknutí.
Ve srovnání s nejsilnějšími silami v opozici se Macron stále jeví jako evropská hvězda. Nicméně Macronova myšlenka Evropy je také nebezpečná. Macron to dokázal Ursula von der Leyen mít Němce jako předsedu Komise, protože to Francii zajistilo předsednictví toho, co považoval za důležitější Evropskou centrální banku. Na oplátku von der Leyen udělal Macronovi laskavost tím, že přijal jeho myšlenku strategicky autonomní Evropy. Komise od té doby horlivě prosazuje tento oslnivý koncept. Macronova stranická rodina s programovým názvem Renew Europe není sama, kdo hájí strategickou autonomii. Nachází široký konsenzus napříč stranickými liniemi a v Bruselu se stal téměř svatým grálem.
Dosud mnoho evropských politiků chápalo strategickou autonomii velmi odlišně. Většina označila myšlenku za schopnější Evropu. A kdo by nesouhlasil? S výjimkou odpůrců evropského sjednocení nikdo nepochybuje o tom, že EU se musí stát akceschopnější. Od ruské invaze na Ukrajinu se přidala myšlenka větší nezávislosti. To lze také kombinovat s vágní, a tedy zvláště kompatibilní nabídkou strategické autonomie. Ve skutečnosti myšlenka strategické autonomie není příliš originální a ještě méně nová.
To, co Macron propaguje strategickou autonomií Evropy, je čistý gaulismus. Někteří z francouzské elity, včetně Macrona, vidí Brexit jako příležitost převzít novou vedoucí roli v Evropě. Macron vidí Francii jako Grande Nation a přinejmenším na stejné úrovni s USA, od nichž se Francie tradičně cítí být zpochybňována, ačkoliv to byli v podstatě Američané, kdo osvobodili Hexagon od Němců a kteří mimochodem také podpořili politiky usmíření 4. se západním Německem a významně tak přispěl k evropskému sjednocení.
Macronova představa o Evropě je však nyní utvářena myšlenkou, která se po dráždivých Trumpových letech zdá na první pohled pravděpodobná, že Evropa se musí emancipovat od Američanů. Ten se stejně orientoval od Atlantiku k Pacifiku. Strategická autonomie tedy znamená rovnocennou vzdálenost k USA a Číně. Jako třetí pól by Evropa měla hledat a nacházet štěstí. Mnoho obhájců strategické autonomie v posledních letech tvrdilo, že jde přinejmenším o přehnanou, ne-li dezinterpretaci evropské strategické autonomie. EU samozřejmě musí zůstat úzce spojena s USA, ale stát se na nich nezávislejšími, stejně jako na všech ostatních mocnostech.
Rozhovory francouzského prezidenta v souvislosti s eskalujícím tchajwanským konfliktem však ukazují, že interpretace strategické autonomie jako protiamerické politiky nebyla dezinterpretací. Francie chce oddělit Evropu od Spojených států. Macron již v roce 2019 označil NATO, které je v podstatě založeno na americké záruce ochrany, za mozkovou smrt, a tak v podstatě souhlasil s Trumpem, který NATO označil za zastaralé. Nyní Macron tvrdí, že svoboda demokracií v tichomořské oblasti se Evropy netýká. Evropa se nesmí stát přívěskem Spojených států, které se nechají vtáhnout do svého konfliktu s Čínou, který není evropským konfliktem. Němečtí politici, kteří byli politicky socializovaní s protiamerickým postojem, se k němu nadšeně připojují.
Takové chápání strategické autonomie či evropské suverenity je nebezpečné a překvapivé, protože bezpečnost Evropy je v současné době akutně ohrožena a vedle statečných Ukrajinců jsou to především USA, kdo zatím brání ukrajinské porážce. To by znamenalo konec Ukrajiny a udělalo by z vítězného Ruska, které otevřeně chce obnovit své staré sovětské panství, existenční hrozbu přinejmenším pro střední a východní Evropu. Méně překvapivé jsou americké reakce na Macronova prohlášení. Zatímco Bidenova administrativa přemýšlí, čím si to zasloužila, velká část republikánů vidí svůj šovinistický izolacionismus potvrzený. Ať si Evropané poradí s Ruskem sami. V závislosti na vašem úhlu pohledu lze útok na Ukrajinu vnímat také jako regionální konflikt, stejně jako čínskou hrozbu Tchaj-wanu.
Francouzský pohled na Tchaj-wan je zarážející i proto, že otevřená válka o ostrov by měla ničivější důsledky pro globální ekonomiku a tím i pro evropské firmy a pracovní místa, a dokonce i pro všeobecnou nabídku zboží v Evropě než současná ukrajinská válka. Evropa musí mít zásadní zájem na zajištění toho, aby obchodní cesty v Asii zůstaly otevřené a aby byl v průlivu Formosa i ve východní Evropě bráněn světový řád založený na pravidlech.
Zůstává nesporné, že Evropa se musí stát akceschopnější, především dalším zrušením práva veta členských států, a že musí snížit své závislosti prostřednictvím diverzifikace. Zejména Německo pro to v současnosti dělá příliš málo. Nejnovější statistiky ukazují, že německá ekonomika je stále více závislá na Číně. Evropa se však nemusí osamostatnit na svých partnerech a přátelích ve světě, ale naopak usilovat o posilování vzájemných závislostí! USA také potřebují svobodnou Evropu. Pokud by se EU postupně rozpadla a někteří její členové by se stali ruskými satelity a všichni, včetně Ruska, které bylo stále více závislé na Číně, byly by evropské poválečné hodnoty historií.
Macron a Francie, posíleni svou důvěrou v jadernou mocnost, mají nebezpečné iluze o roli Evropy ve světě. V 1990. letech nebyla Evropa schopna srbského agresora sama zastavit. Na Blízký východ a severní Afriku to po neúspěšném arabském jaru nemělo téměř žádný konstruktivní dopad. To, že americké intervence zde způsobily zkázu, je pravda. Postupné stahování Američanů z Blízkého a Středního východu to ještě zvýšilo a Evropa to nijak nekompenzuje. A samotná Evropa nemá absolutně žádné prostředky, jak ruského agresora zastavit.
