Němec

Hlavní fotografie: sběrné místo recyklovatelného materiálu monitorované videem

V tomto blogovém příspěvku se tímto slovem neoznačují známé uzeniny, které někteří lidé rádi jedí, ale výraz pro Němce, kteří se v Německu necítí jako doma nebo je ostatní Němci tak neuznávají či dokonce vnímají.

Myslím, že poprvé jsem slovo Deutschländer v tomto smyslu použil v roce 2007 Seyran Ates přečtěte si knihu „Der Multikulti-Errtum. Jak můžeme spolu lépe žít v Německu“. Tento neologismus neodpovídá otázce občanství, ať už je použit pozitivně nebo negativně, a pouze ukazuje, že i zde musíme překonat větší výzvy.

Všechno je v Německu regulováno, i když jste Němec. Můžete to udělat v Zákon o státním občanství (StAG) a k věci hned na začátku (§1): Němec ve smyslu tohoto zákona je ten, kdo má německé občanství.“ A to je potvrzeno německými administrativními zaměstnanci. A vzdání se je také upraveno v paragrafu (§ 26 odst. 1): „Němec se může vzdát svého občanství, pokud má více státních občanství. Vzdání se musí být deklarováno písemně.“ a musí být rovněž potvrzeno administrativním pracovníkem.

A dokonce by bylo možné odnětí německého občanství, ale k tomu je třeba odkázat na § 16 odst. 1 základního zákona: „Německé občanství nelze odebrat. Ke ztrátě státního občanství může dojít pouze na základě zákona a proti vůli dotyčné osoby, pouze pokud se v důsledku toho dotyčná osoba nestane bez státní příslušnosti.“

Ale všichni Němci mají něco společného, ​​protože s právy přicházejí i povinnosti a pár dalších přikázání, která mimo jiné platí navzdory nebo právě kvůli „milost pozdního narození“ (ve smyslu Gunter Gauss a ne toho Helmut Kohl plagiát) výsledek. Je to lepší Richard von Weizsacker jak formuloval ve svém projevu 8. května 1985: „My všichni, ať už jsme vinni nebo ne, ať staří nebo mladí, musíme přijmout minulost. Všichni jsme ovlivněni jejich následky a neseme za ně odpovědnost."

To je velmi výrazně zaznamenáno v čl. 1 odst. 2 základního zákona: (2) „Německý lid se proto zavázal k nedotknutelným a nezcizitelným lidským právům jako základu každého lidského společenství, míru a spravedlnosti na světě.“ Povinnost aby každý občan stál oběma nohama pevně na zemi našeho svobodného demokratického základního řádu.

Naši konstituční otcové od samého počátku, a to zřejmě ještě pod dojmem formule ražené národními socialisty „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce“, ale i pokusy v Německu, které začaly na konci 19. byli dodnes neúspěšní, byl „lidovým národem“, aby došlo k omylu, že se v základním zákoně mluví o jediném lidu, ale ten pak blíže a přesněji nedefinuje kromě spolkových zemí (vlastně i národů).

Velký omyl, zejména s ohledem na evropské dějiny a zejména kvůli dalšímu propojování našeho jednoho světa. Pokud v Evropě existoval jediný stát, který by dokázal sjednotit jediný národ (etnicitu), rozhodně to nebylo Německo. Jak všichni víme, i Svatá říše římská byla sdružením německých národů a ne nadarmo jsme nejprve konfederací států a později od počátku spolkovým státem. A tak by se to mělo nazývat německé národy, ale ani to ve skutečnosti nefunguje, protože existují i ​​Němci mimo rámec základního zákona, kteří žijí jako menšiny ve svých zemích a mohou si to také pro sebe nárokovat, i když ne ve smyslu základního zákona, ale vzhledem k jejich etnicitě (národnosti) být Němci — alespoň většina z nich splňuje základy etnika, které jsou platné i dnes: jazyk, kulturu a náboženství.

Tento problém etnické příslušnosti a skutečnost, že stávající země, říše a knížectví s nimi nelze uvést v soulad s nimi, byl rozpoznán již ve středověku, kdy byly učiněny pokusy o shrnutí národů evropského charakteru. A ještě než se politici shodli, bylo běžnou praxí, že se alespoň obchodníci, řemeslníci, intelektuálové a umělci stěhovali z jedné země do druhé. A tak mohli být první gastarbeiteři z Itálie zaměstnáni při stavbě heilbronnského Kilianskirche.

Vzrušující je také to, že nejpozději v 17. století se už lidé zamýšleli nad tím, zda Rusové (tehdy ještě Moskvané) a Turci skutečně patří k národům evropské povahy, či nikoli. A o půl tisíciletí později se o tom stále diskutuje – obě strany se musí zamyslet nad tím, proč tomu tak stále je.

A tak musíme předpokládat, že pokud se chcete i nadále držet národních států, v Německu kromě klasických německých národů nejsou jen dunajští Švábové a povolžští Němci, ale také Kazaši, Uzbekové, Turci, ryzí Rusové. , Maďaři, Italové, tito se pak dále rozlišovali jako Sicilané či Langobardi, Athéňané, Řekové, Francouzi, Poláci, Číňané, Indové, Angolané a mnoho dalších, kteří jsou podle StAG Němci a patří tedy také k německému lidu.

Příklad mnoha Poláků, kteří sem přišli v rámci industrializace Německa, ukazuje, že pro mnoho Němců, kteří se přistěhovali do Německa, je možné integrovat se mezi naše lidi a díky svobodě vyznání již není nutné konvertovat ke křesťanství konvertovat. A tak je docela dobře možné, že se migrant plně začlení do naší společnosti za méně než 20 let. Jiní k tomu potřebují jednu nebo dvě generace a jiní to nikdy nedosáhnou nebo nechtějí - což však na jejich etnicitě nic nemění, pokud se takové etnika nakonec nezřeknou v souladu s § 26 odst. 1 StAG. . Někteří, včetně mnoha vysoce výkonných migrantů, se však později rozhodli v migraci pokračovat a stali se občany USA, Kanady, Nového Zélandu nebo Austrálie.

A tak budeme mít v Německu i nadále velmi odlišné Němce, jako je tomu i v mnoha jiných zemích, které jsou také v nejrozmanitějších fázích vlastního němectví. Všichni zažíváme, že to není snadné každý den.

Další migrační pohyby situaci ještě ztěžují, sestávající buď z uprchlíků, nebo těch, kteří jen hledají práci nebo pohodlí a kteří si vůbec nečiní nárok na to, že chtějí být Němci.

I za optimálních podmínek to vede ke smíšené situaci, kdy se různé kultury a náboženství střetávají i bez většího úsilí všech zúčastněných a celá věc je ještě umocněna neexistencí společného jazyka.

Zatím můžeme být všichni velmi rádi, že Německo má stále dostatečný kapitál a rezervy na to, aby všechny zúčastněné – včetně těch nejbohatších z bohatých – prostřednictvím převodů udržovalo v dobré náladě a zabránilo tak velkým otřesům.

O tom, co se děje a jak tuto situaci řešit, má kupř Michael Wolffsohn V roce 2018 napsal kontroverzní knihu „Zum Weltfrieden“ o různých komunikačních prostorech, které již v Německu existují a nadále se rozcházejí.

Pokud se předpokládá, že pro většinu Němců a také ostatní lidi žijící v Německu „evropská civilizace“ (Zobrazit úplný profil uživatele Kemal) nebo alespoň nehraje roli evropské společenství národů, obojí by mohlo být sjednocujícím svazkem a evropský federální stát, který by v každém případě mohl stávající problém občanství zmírnit, nepřichází v úvahu, pak zbývá jediné - kromě již diskutovaného pobírání sociálních dávek - existuje pouze základní zákon se závazkem k demokracii, obecným lidským a evropským občanským právům jako společný rys všech lidí žijících v Německu.

A právě zde všichni slábneme a zejména turecké a v Rusku narozené části obyvatelstva spěchají každý den nejen zpochybňovat naši demokracii a bojovat proti našim stávajícím aliancím (NATO, Rada Evropy a EU), alespoň verbálně , ale také se stále častěji ptají, zpochybňují všechny naše základní hodnoty a stále otevřeněji si stěžují na totalitní systém v Německu, stejně jako jsou zvyklí doma nebo alespoň u svých prarodičů.

Jeden jsem napsal v roce 2005 Blogový příspěvek o integraci, ačkoliv jsem tehdy pevně vycházel z pozitivního pojetí integrace a byl jsem přesvědčen, že do naší společnosti dokážeme začlenit (téměř) všechny migranty, stejně jako to bylo možné v předchozích staletích, od hugenotů po Poláky. V té době to bylo dáno tím, že jsem dobrých 25 let velmi konstruktivně spolupracoval se sdruženími migrantů a už tři roky jsem žil s rodinou v Polsku; tam jsme se všichni naučili polsky hned od začátku — i když maximálně čtyři roky jen v tuzemsku — a neobklopili jsme se německou menšinou v Polsku, ale využili čas k tomu, abychom lépe poznali Poláky a polskou kulturu — jsme chtěl být integrován.

Dnes musím uznat, že velmi mnoho migrantů si tuto integraci vůbec nepřeje, ale raději žijí ve svém vlastním paralelním světě, čímž se vyhýbají své občanské odpovědnosti a zcela logicky naší společné zemi více škodí než prospívají.

A jak již bylo zmíněno, jsou to opět migranti z bývalého Sovětského svazu a Turecka, kteří vyčnívají, a tak měli pravdu ti lidé ze 17. století, kteří vystupovali proti integraci Turků a Moskvanů do společné Evropy. Je děsivé vidět, jak rychle se panslavismus a „mladý turkismus“ stávají opět přijatelnými!

Ještě děsivější je, jak se tito lidé svíjejí ve svém neštěstí z toho, že tady s námi musí žít. Jak lamentují a stěžují si, že Němci, ač jsou sami většinou Němci, je neberou vážně nebo si jich dokonce neváží – Němci, toť vše.

Ale svět je tak velký! Co opravdu nechápu je, že právě ti Němci, kteří Vladimír Putin nejen že jsou považováni za skutečné demokraty, ale nyní jsou dokonce uctíváni jako GröFaZ nebo ti Němci, kteří si myslí, že Recep Tayyip Erdoğan buďte božskí, neskočte po šanci podpořit své oblíbené místní politiky v Ruské federaci nebo v Turecku. Z bezpečnějšího zdroje vím, že oba potřebují veškerou pomoc, kterou právě teď mohou dostat!

Milí Němci, buďte jednou v životě skutečnými muži nebo ženami, využijte svého práva podle odstavce 26(1) ve StAG a staňte se nejlepšími Rusy nebo Turky všech dob!

Mimochodem, před vámi jsou miliony Němců, kteří tohoto práva využili a našli štěstí v jiných zemích.

Pokud chcete zůstat Němci, pak nám všem pomůže, když se pomalu, ale jistě spřátelíte se základním zákonem, pokud jste tak ještě neučinili, naučte se svůj starý nebo dokonce nový mateřský jazyk a nakonec se zapojíte do dobrodružství Být Němcem v 21. století — mimochodem, to není tak snadné ani pro dlouholeté Němce!

---