Příspěvek foto: Vesmír | © Gerd Altmann z Pixabay
Věta, která se často používá v Bundeswehru a nyní se častěji používá i v naší společnosti; pravděpodobně proto, že jej branci používali i po své službě pro naši zemi a nyní je považován za šik, zvláště pro ty, kteří se dovedně vyhýbají všem povinnostem.
A jak jsem měl možnost minulý víkend znovu zjistit, jsou to právě ti, kdo se vyhýbají, obzvláště rádi používají vojenský jazyk – abych tak řekl Donald Trumps naší společnosti. A tak není divu, že tito „Němci sociálního státu“ (Němci se všemi právy a žádnými povinnostmi) chtějí pomocí německé cizinecké legie zajistit, aby cizinci bez občanských práv chránili naši zemi a pro práva a svobody naší „panské rasy“. “ bitva. Ok, výběr slov už není úplně vhodný, protože od roku 1945 už oficiálně nejsme mistrovským závodem, raději se nazýváme mistry světa nebo papežem.
Jak již bylo napsáno, mohl jsem si tento víkend vyslechnout četné přednášky a také se zúčastnit rozhovorů, které byly těžko stravitelné. Remigrace, která je v současné době tak populární, se stala zcela státní, „nakonec sem nepatří“. Bohužel žádný řečník nedokázal říci, jak by chtěl stávající problém řešit – trumpismus se dostal i do Německa. Je politováníhodné, že mnoho řečníků si již svou vlastní schizofrenii neuvědomuje, a to ani dočasně.
Horší byla různá prohlášení, že naše demokracie je vlastně na konci a lidé už jí nedávají šanci. Tomu zase čelil dobrý milion německých spoluobčanů, kteří vyšli do ulic proti národním socialistům zvaným AfD a za naši demokracii. Bohužel hodně přes 80 milionů Němců prostě zůstalo doma a v Erlenbachu se dokonce rozhodli uspořádat nacistickou párty, dobře chráněnou naší policií a asi 350 účastníků. Teď jsem zvědavý, jestli se nám v Heilbronnu podaří v úterý v pátek překonat 350 účastníků - sám jsem to propagoval příslušným emailem a oběžníkem. Bohužel, veškeré odpovídající snahy jsou již torpédovány „dobroburžoazními“ kruhy, které tvrdí, že se dozvěděly ze státních zdrojů (včetně Úřadu pro ochranu ústavy), že události, které vyvolaly shromáždění v Postupimi, se nikdy nestaly a byly jen "falešné zprávy od lživého tisku." být.
Což ve mně zanechalo o víkendu důležitou otázku, zda je to po 75 letech vlastně konec cesty pro naši demokracii?
Můj argument, který dosud fungoval, že pouze demokracie mohou být úspěšné a především ekonomicky, je nyní ostře diskutován a konfrontován s Čínou a Ruskou federací (!) jako protipříklady. Někteří „dobří lidé ze střední třídy“ jsou nyní dokonce přesvědčováni, aby věřili, že národní socialisté nahradili rozbitou a méně úspěšnou Výmarskou republiku a pouze kvůli „nešťastným okolnostem“ nedokázali dovést Německo k úspěchu – pro mě konečný důkaz, že naše školství totálně selhalo a my jsme minimálně intelektuálně vyčerpaní. Ve skutečnosti jsem na ostrov připraven a měl bych se snažit žít alespoň pro svou lepší polovičku a pro sebe po zbytek svého života.
Ale pak znovu vyvstává tíživá otázka, zda je naše demokracie skutečně u konce a – také bod diskuse o víkendu – zda a jak lze demokracii trochu zlepšit? Každému by mělo být jasné, že každá demokracie není dokonalá; Jediná věc, která je kontroverzní, je, zda skutečně existují lepší formy vlády. Moje zkušenost z více než 60 let mi nyní říká, že ne, ale každý musí mít své vlastní zkušenosti a jen málokdo se poučí ze zkušeností ostatních.
A tak se nejprve snažím vyvinout nápadný model naší demokracie, než se pokusím najít řešení, jak by se demokracie dala trochu zlepšit.
Můj model odpovídá pětiúhelníku, přičemž délky každé strany se neustále a do značné míry nezávisle na sobě mění – takříkajíc pulzující pětiúhelník.
V prvním rohu se shromažďují zcela nezúčastnění lidé, každý dělá své věci a je jim jedno, jaká forma pravidla převládá. Někdy se sejdou v rodinných skupinách nebo se dokonce stanou členy klubu. Pro ně je individualismus krédem a v degeneraci (ve smyslu Aristoteles) stávají se pouhými závistivými a nemocnými.
V druhém rohu se shromažďují wotanští učedníci, zastánci teokracie, monarchisté, anarchisté, nihilisté a sociopati. Někteří z nich jsou ochotni udělat sociální ústupky, což je jasně vidět u konstitučních monarchistů, zatímco jiní vidí svou vlastní budoucnost jako ohroženou.
Ve třetím rohu se shromažďují komunisté, socialisté, maoisté a stalinisté všeho druhu, kteří se neustále dohadují o tom, zda jsou součástí nutné revoluce, nebo zda, zcela zapřisáhli komunismu, mohou čekat, až se to stane lidstvo se vyvíjí sama o sobě a zcela logicky směrem k socialismu, z něhož se pak rodí nový člověk, který může povstat ke komunismu.
Všichni fašisté, rasisté, národní socialisté a ultranacionálové se shromažďují ve čtvrtém rohu. Tito jsou relativně neškodní, pokud zírají na Kyffhäusera a dál čekají na vůdce, ale velmi rychle se stanou existenční hrozbou, když se začnou shodovat na vůdci.
V pátém rohu se scházejí falešní padesátníci, kteří chtějí z každé formy vládnutí vytěžit maximum a jsou proto rádi, když jsou oslavováni jako otcové či matky demokracie.
Tak kde jsou teď demokraté? Nejprve musíme předpokládat, že každý v Pentagonu musí být oficiálně považován za demokraty – nikdo se jim nemůže dívat do hlavy. Na ty, kteří neustále narážejí do různých koutů, by se však jistě dalo pohlížet jako na antidemokraty.
A tak se dá předpokládat, že skuteční demokraté se shromažďují v centru, ale zároveň jsou pomalu a jistě rozdrceni pulzujícími okraji. To by nám jistě umožnilo určit poločas rozpadu pro každou demokracii.
Celý výpočet však ztěžují další dvě výzvy, a to zaprvé, že se lidé mohou neustále měnit a tudíž se pohybovat nejen z jednoho rohu směrem do středu a zpět, ale také z jednoho rohu do druhého, což jistě stále ovlivňuje puls pětiúhelníku se dále zvýšil. Celou věc komplikuje i to, že někteří lidé zároveň např. B. může být národní socialista a SPD-OB nebo fašista a stalinista v jedné a téže osobě.
Druhým problémem je, že pětiúhelník není uzavřený model. A tak stále přibývají noví členové, zatímco jiní model zase opouštějí.
A tak každá demokracie pulsuje alespoň do zhroucení systému, nejpozději ve chvíli, kdy uprostřed pětiúhelníku už není dostatek demokratů.
A jak může takový model vlastně fungovat? Zcela jednoduše tím, že to uděláte za prvé Existují pravidla, která musí všichni v systému dodržovat za druhé Porušení pravidel lze velmi rychle a udržitelně sankcionovat. Bez pravidel a sankcí není demokracie!
Což mě nyní vede k otázce, jak by se dala zlepšit jedna nebo jakákoliv demokracie?
Jádrem věci je, že to vždy vyžaduje systémově závislou, udržitelnou většinu, kterou nikdo nikdy nebude schopen dát dohromady. A tak všechny demokracie budou dál pulzovat, dokud se nezhroutí jedna po druhé jako hvězdy ve vesmíru. Jednou útěchou by mohlo být, že stejně jako ve vesmíru jako celku budou vždy nové hvězdy a tedy nové demokracie. Další útěchou může být, že my lidé nežijeme dostatečně dlouho na to, abychom takovou implozi museli zažít několikrát, pokud vůbec!
Ale jak by člověk mohl vlastně zlepšit demokracii, kdyby jen chtěl? Mám zde pár podnětů, které se pravděpodobně znovu a znovu probíraly od počátku první demokracie a rozhodně nejsou žádnou novinkou.
Změna volebního práva
- Každý, kdo je nebo jedná proti demokracii, ztrácí právo kandidovat ve volbách;
- Každý, kdo spáchá trestný čin, ztrácí právo být volen;
- Kdo neplní své povinnosti (např. povinnou vojenskou službu nebo ukončené vyučení), nezíská právo být volen;
- Každý zastupitel může být zvolen pouze dvakrát.
Změna sociálních dávek
- Povinnosti a práva musí být opět stále více propojeny;
- Kdo neplní své povinnosti, dostává snížené sociální dávky;
- Každý, kdo je nebo jedná proti demokracii, dostává snížené sociální dávky;
- Každý, kdo má více občanství, dostává snížené sociální dávky;
- Každý, kdo spáchá trestný čin, dostává snížené sociální dávky.
- Vstup do důchodového věku nastává až po prokázání alespoň jednoho roku vojenské, sociální nebo náhradní služby.
Vyloučení z komunity
- Každý, kdo je nebo jedná proti demokracii a nemá německé občanství, musí opustit zemi;
- Každý, kdo spáchá trestný čin a nemá německé občanství, musí zemi opustit.
Toto jsou moje rychlé návrhy. Jsem si vědom toho, že žádný z těchto návrhů nebude nikdy zvažován ani realizován. Uklidňující je, že mnohem lepší návrhy než ty, které jsem zde uvedl, se sotva nebo vůbec neberou v úvahu.
Konec terénu
