Foto příspěvku: Dívka s evropskou vlajkou | © Shutterstock
Je to první Den Evropy za 31 let, kdy jsme se s mojí polovičkou nepodíleli na jeho organizaci Místo setkání Evropa jsou zaneprázdněni; proto bylo dnešní ranní vstávání velmi neobvyklé a oba jsme cítili určitou prázdnotu. I když jsme dnes svázáni s několika videokonferencemi, tento nedostatek oslavy mezinárodního porozumění je zdrojem k zamyšlení.
Proto také dnes píšu mezi konferencemi, které se tématu „Dne Evropy“ zabývají velmi odlišně, o Dnech Evropy dnešních dvou Evropy, tedy Rady Evropy a Evropské unie. Abych to celé nepřetížil, vynechávám NATO (4. dubna) a OSN (24. října).
Pravidelní čtenáři mého blogu zjistí, že na téma „Den Evropy“ se posledních 15 let dívám z různých úhlů pohledu; první odpovídající příspěvek by měl být pravděpodobně od Rok 2006 Přijít.
Prvním skutečným Dnem Evropy, protože jej vnímali i všichni občané Evropy, byl 5. květen, který odkazoval na založení Rady Evropy ve Štrasburku 5. května 1949. Původně byl ale Den Evropy organizací evropské komunity stanoven na druhou březnovou středu a nikdy nebyl příliš populární.
S tím francouzského ministra zahraničí Robert Schuman K projevu konanému 9. května 1950, který inicioval dnešní Evropskou unii, přibyl další den, který lze také a s plným právem slavit jako Den Evropy.
V roce 1965 se zástupci Rady Evropy a tehdejších Evropských společenství, která vznikla „Smlouvou o sloučení“ v roce 1965, dohodli na 5. květnu jako na společném Dni Evropy obou Evropy. Tehdejší zdůvodnění bylo velmi jednoduché, protože dávalo přednost Dni Evropy velké Evropy.
Již více než 20 let začal 5. květen v celé Evropě jako Den Evropy, ale pokud vím, nikdy nedosáhl statutu státního svátku.
Jako federální prezident v roce 1985 Richard von Weizsacker oficiálně uznaný 8. květen 1945 nejen jako den kapitulace a porážky Německa, ale také jako den osvobození Německa od nacistické nadvlády, došlo v Evropě k další zásadní změně, která vyústila v první Schengenskou dohodu, která většinou Evropany pohnula k tomu, změnit Římské smlouvy a také stanovit 9. květen jako nový Den Evropy, který se pak jako takový poprvé oficiálně slavil v roce 1986.
Pro mě ale také začátek perestrojky patří k Michail Gorbačov 1986, protože 40 let po skončení války v Evropě dosáhla Evropa jako celek Weizsäckerovým projevem zcela nové kvality a začala setřást poslední zbývající totalitní myšlenky.
S ohledem na to, že včera a dnes, 9. května 2020, si mnoho Evropanů připomíná konec války a ztrátu lidí v Evropě, připomínám nám všem, že ačkoli druhá světová válka skončila v Evropě 8. května, Hirošima 6. srpna , 1945 a Nagasaki 9. srpna 1945 dosáhly zcela nové kvality a jen pomalu končily kapitulací Japonska 2. září 1945 po celém světě s celkovým počtem přes 55 milionů mrtvých; a přesto došlo k dalšímu vyhnání, přesídlení, vraždám a zabití i poté. Jen v Evropě byli postiženi Němci, Poláci, kozáci a Židé.
Jedno je ale jisté, 9. květen si nemůžete připomenout jako Den Evropy bez 8. května, konce nacistického teroru v Evropě. Nejen to měl Konrad Adenauer, Jean Monnet a Robert Schuman uznávaný, ale také Richard von Weizsacker, 8. května 1985 průlomový projev pro Evropu také stále vycházelo Michail Gorbačov vyvodit správné závěry.
Zajímavé také je, že ani 9. květen není v Evropě státním svátkem, a když se podíváte na nejnovější vývoj v Evropské unii, tak to tak brzy nejspíš nebude.
Dva Dny Evropy dodnes představují dva různé modely Evropy a pokusy Evropanů, kteří se sami přiznávají, spojit tyto dva dny do jednoho Evropského týdne, což by bylo mimochodem velmi evropské řešení, byly úspěšné jen na některých místech v Evropě. , jako je dodnes v Heilbronnu , kde se léta pokoušejí propojit evropský bod setkání s dalšími aktivitami, jako např. Kost Přivítání starosty pro lidi z Heilbronnu s historií imigrace, informační stánky, soutěže, evropské rallye nebo rallye pro Evropu! na Kiliansplatz a naplnil tak Evropský týden životem pro všechny občany Unie.
Dnes, v tento zvláštní Den Evropy, bychom se měli všichni zamyslet nad tím, jakou Evropu vlastně chceme; a není pochyb o tom, že to půjde i bez společné Evropy.
Otázku lze velmi jednoduše formulovat následovně. Chceme Evropu 5. května, tedy volnou federaci států, která se dohodne jen na minimálních řešeních, pokud vůbec, a pak je teprve za příznivého počasí implementuje do národních opatření a při první příležitosti je zase pozastaví?
Nebo chceme Evropu 9. května, která si je vědoma své odpovědnosti (8. května), tedy evropský federální stát?
S ohledem na výzvy, kterým dnes čelíme, jako jsou pandemie, globální oteplování, zvýšená migrace a stárnutí našich společností, vidíme, že dosud dosažené „hybridní řešení“, které není ani ryba, ani maso, nefunguje a nemůže fungovat. .
A věčné tvrzení institucionalistů mezi námi Evropany, že v konečném důsledku a zcela logicky se lze do evropského federativního státu dostat po malých krůčcích, lze vždy říci po více než 70 letech, kdy si většina lidí již nepamatuje, proč začali chodit v prvním místo méně přesvědčivé.
Na druhou stranu se stále hlasitěji ozývá odvěká napomenutí konstitucionalistů mezi námi Evropany, že my občané Unie, ať už se svými zástupci nebo bez nich, musíme znovu získat iniciativu a pomoci demokracii a Evropě, potažmo všem lidem jejich vlastní práva, jinak získáme znovu nacionalisty a v jejich stopách totality až po rasisty.
Dnešní 9. květen je proto pozvánkou nejen k oslavě tohoto dne jako celoevropského svátku, ale také k požadavku, aby zástupci našeho lidu sestavili evropský sjezd, do kterého se výrazně zapojí občanská společnost. Navíc my Evropané musíme znovu – po letech 1945 a 1985 – uznat svou vlastní odpovědnost a jasně odmítnout veškeré protievropské snahy!
Jean Asselborn, nejdéle sloužící ministr zahraničí EU, má naprostou pravdu, vnitroevropské hranice musí dnes, 9. května 2020, konečně padnout - a já bych dodal, že i navždy!
Zarputilí Seehoferové tohoto světa zničí za pár týdnů víc, než všichni racionální politici dohromady za desítky let postaví!
A co Konrad Adenauer stejně jako Richard von Weizsacker již s velkým úsilím vybudovali, naši současní hráči opět vhazují pažby.
„Neboť myšlenka lidstva, když je očištěna od veškeré sentimentality, má velmi vážný důsledek, že v té či oné formě musí lidé převzít odpovědnost za všechny zločiny spáchané lidmi a že všechny národy sdílejí břemeno zla spáchaného všemi ostatními. Hanba za to, že jsem lidská bytost, je čistě individuální a stále nepolitické vyjádření tohoto náhledu.“
Hannah Arendt, Organizovaná vina a všeobecná odpovědnost (1948)
