Quote by Hans Müller dne 27. února 2022 v 14:30 hodin

Tento článek jsem napsal 9. února 2013 v rámci své práce jako vedoucí pracovní skupiny pro historii EUROPA-UNION Heilbronn.

V současné době evropské krize je těžké psát nadějně o evropském integračním procesu. Nadšení pro Evropu – pokud vůbec něco takového mezi širokou veřejností bylo – dosáhlo svého dna. Euroskepticismus je „in“. "Ano, ale..." euroskeptiků je tleskáno.
Nizozemský publicista Geert Mak ve své knize z roku 2012 Co když Evropa selže (1) varuje před velkým nebezpečím, že se nám celý evropský projekt, toto vzácné dědictví předchozích generací Evropanů, nepozorovaně vymkne z rukou. Varuje před sklonem k stálosti – dalo by se říci i lhostejnosti – protože: „Čím hlubší jsou důsledky nového vývoje pro náš každodenní život, tím více máme tendenci odvracet pohled.“ (2).

Prozíraví myšlenkoví vůdci

Když bylo v květnu 1953 formálně založeno Heilbronnské okresní sdružení Europa-Union, byla druhá světová válka teprve osm let. Evropská jatka uvrhla do zoufalé situace nejen poražené Německo, ale také vítěze, jako je Francie a Velká Británie. Miliony válečných mrtvých, zraněných a zavražděných – hmotné i nemateriální škody všeho druhu – měly být oplakány. Není divu, že prozíraví muži a ženy brzy přemýšleli, jak by mohl být kontinent ušetřen další katastrofy, jako je tato. Soužití lidí a mocností v Evropě muselo být postaveno na nový základ, aby se předešlo další válce.

Jedním z prvních myslitelů, kteří překonali nacionalismus v Evropě, je rakouský spisovatel a politik Nikolaus Graf von Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972), který již ve 20. letech pod dojmem hrůz první světové války vydal Paneuropa - Založena unie. Za zmínku stojí i francouzský politik a jistý čas premiér Aristide Briand (1862 – 1932).

Již v roce 1925 požadovali němečtí sociální demokraté ve svém Heidelberském programu (3) vytvoření Spojených států evropských. Willy Brandt publikoval v roce 1939 v norském exilu novinový článek s titulkem Sen o evropských Spojených státech (4) a na jaře 1944 začal Brandt spolu s Rakušanem Brunem Kreiskym skicovat předlohu jakési Evropská unie, aniž by tehdy věděla, že Francouz Jean Monnet – jeden z pozdějších velkých strůjců a hybatelů evropského integračního procesu – se takovými otázkami zabýval v Alžíru (5).

Winston Churchill (19 – 1946) ve svém curyšském projevu z 1874. září 1965, který se stal slavným, označil partnerství mezi Francií a Německem za nezbytný první krok k obnovení evropské rodiny. Churchill hovořil o nápravě, která by mohla během několika let učinit celou Evropu svobodnou a šťastnou: „Tento lék spočívá v obnově evropské rodiny národů... Musíme vybudovat jakési Spojené státy evropské.“ (6)

Pár dní po Churchillově projevu, 21. září 1946, přijali zástupci čtrnácti evropských zemí a USA ve švýcarském Hertensteinu dvanáct tezí, které vešly ve známost jako Hertensteinský program. 1. teze zní: „Evropské společenství budované na federálním základě je nezbytnou a nezbytnou součástí každé skutečné světové unie.“ 4. teze zakotvuje to, o čem se dnes, více než 65 let po Hertensteinu, stále kontroverzně diskutuje, pokud jde o implementaci; „Členové Evropské unie převádějí část svých ekonomických, politických a vojenských suverénních práv na federaci, kterou vytvořili.“ (7)

Mezi hybatele evropské integrace patří Rada Evropy, kterou v roce 1949 založilo deset států a která si ve svých stanovách z 5. května 1949 dala za úkol „vytvářet užší vazby mezi svými členy k ochraně a prosazování ideálů a principy, které jsou jejich společným dědictvím Nejdůležitějším výsledkem práce Rady Evropy je Evropská úmluva o lidských právech (ECHR), která byla přijata v roce 1950 a nyní je závazná pro 47 členských států a jejíž dodržování je nezbytné. monitorován Evropským soudním dvorem ve Štrasburku. S Lisabonskou smlouvou se k Úmluvě připojila i Evropská unie.

Evropský program obnovy (ERP) – známější jako Marshallův plán – je dalším kouskem skládačky dalšího vývoje Evropy, kterou americký ministr zahraničí George C. Marshall představil 5. června 1947 v projevu ke studentům na Harvardská Univerzita. „Marshallův plán byl ekonomický program, ale krize, kterou odvrátil, byla politická,“ píše Tony Judt ve své historii Evropy (8). "Skutečný přínos Marshallova plánu byl psychologický." Skoro by se dalo říci, že dal Evropanům pozitivnější sebeobraz. Získali sílu se jednou provždy rozloučit se šovinismem a autoritářskými řešeními. Společná hospodářská politika se nyní zdála normální...“ (9), protože Marshallův plán nutil Evropany plánovat společně a odhadovat své investiční potřeby. „Museli jednat nejen se Spojenými státy, ale i s ostatními evropskými státy, protože cílem bylo co nejrychleji navázat mnohostranné ekonomické vztahy (10). Z tohoto pohledu se Marshallův plán a jím vytvořené nadnárodní instituce, jako je Organizace pro hospodářskou spolupráci v Evropě (OEEC) a Evropská platební unie, staly ideálním tréninkovým a zkušenostním polem pro pozdější práci politiků a správních úředníků v evropských institucích.

Začátek nové Evropy

Po této historii a po této předchozí evropské zkušenosti nebylo divu, že trvalo necelý rok, než byl Schumanův plán vypracovaný Jeanem Monnetem podepsán 18. dubna 1951 šesti zakládajícími státy Montanunion. Jean Monnet (1888 – 1979) – později nazývaný „otec Evropy“ – byl v letech 1952 – 1954 prvním prezidentem nově vytvořeného Vysokého úřadu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). „Motivy šesti států při podpisu této smlouvy se mohly lišit, ale výsledek byl historicky významný. Skutečnost, že bývalí nepřátelé několik let po skončení války našli takové společenství, je ve světových dějinách bezprecedentní“ (11).

Zpětně je třeba uznat, že tato evropská dynamika nepokračovala bez omezení. Především skutečnost, že plán na Evropské obranné společenství (EDC) navržený Francií v roce 1950 selhal o čtyři roky později ve francouzském Národním shromáždění, byla překážkou v procesu evropské integrace. Dva muži - opět Jean Monnet a belgický ministr zahraničí Paul Henri Spaak (1899 - 1972) opět rozjeli kolo vývoje. 25. března 1957 byly v Římě slavnostně podepsány smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS).

Formální založení okresního sdružení Europa-Union v Heilbronnu 9. května 1953 nebylo událostí světového historického významu. Dá se ale předpokládat, že evropský duch byl přítomen i u zakladatelů Heilbronnu. 23. března 1953 zemský předseda Europa-Union, primátor Esslingenu
dr Dieter Roser požádal svého heilbronnského kolegu Paula Meylea o podporu, aby „Evropská unie konečně mohla v Heilbronnu dělat práci odpovídající velikosti a významu tohoto města“. A ta práce se stále dělá.

bibliografie

(1) Mak, Geert: „Co když Evropa selže“; Mnichov 2012
(2) Mak, Geert, citace s. 8
(3) Dowe, Dieter a Klotzbach, Kurt: „Programové dokumenty němčiny
Sociální demokracie“, Bonn 1990, s. 220
(4) Lorenz, Einhart: "Sen evropských Spojených států -
Evropské myšlenky mladého Willyho Brandta 1940 - 1946"
In: "Jsme na správné cestě - Willy Brandt a evropské sjednocení",
Andreas Wilkens (ed.), Verlag JHW Dietz Nachf. Bonn 2010, s. 43
(5) Mak, Geert, citace s. 19
(6) Text projevu byl opakovaně zveřejněn na internetu; např. z
Evropská unie Vorarlbersko; vytvořeno v roce 2006, aktualizováno v roce 2009
(7) Hertensteinerův program; Viz Wikipedia k 16.11.2011. listopadu XNUMX
(8) Judt, Tony: "Historie Evropy od roku 1945 do současnosti";
Buchergilde Gutenberg 2005, s. 121
(9) Judt, Tony, loc.cit., str. 121
(10) Judt, Tony, citace s. 116
(11) Mai, Manfred: „Evropské dějiny – vyprávěné Manfredem Mai“; Cech knih
Gutenberg 2007; str. 177