Foto příspěvku: Blitz | © Obrázek od PIRO na Pixabay
Dnes přebírám prastarou moudrost a vlastně navazuji na tu poslední tvůrčí jiskra a někomu, kdo je trochu starší blogový příspěvek na. Život je hra.
A už se líbí William Shakespeare Jak trefně a krásně řečeno, každý z nás má svůj vlastní vchod a svůj vlastní východ. Nyní dokonce předpokládám, že všichni hrajeme stejnou skladbu. Začátek a konec je vždy nastaven. Možná v tom každý z nás má svou roli a podle filozofického modelu můžeme do scénáře napsat trochu nebo vůbec.
Co ale můžeme udělat, je hrát svou roli, jak nejlépe umíme, s vědomím, že to bude naše jediné vystoupení. A pokud to bylo na konci dobrý, tak tohle jedno představení stačí; Díky matematice víme, že i na nejmenší vzdálenost je stále k nalezení alespoň jedno nekonečno.
Zejména v dnešní nevědecké době to také vysvětluje, proč tolik z nás baví pokračování a série, protože nás nutí věřit, že věci ve skutečnosti neexistují.
A touto myšlenkou nyní tento článek ukončím – doufám, že vás bude svádět k dalšímu zamyšlení...
