poslední řádek

Foto příspěvku: muž | © Tumisu na Pixabay

Zcela překvapivé, ale přesto docela logické, jsem tento večer strávil poněkud hlubšími rozhovory. V posledních týdnech jsem musel oželet nemálo loučení v kruhu přátel a známých. Umírání je prostě součástí života, ale ti, kdo jsou (ještě) naživu, ho prostě a příliš často prostě ignorují.

Smrt, která umírání doprovází, většinou slouží jen k tomu, aby lidem vnesla do běžného života nějakou zábavu; jsou to právě ta úmrtí, která jsou trochu neobvyklejší, jako je řádění nebo střelba ve škole, která v médiích vzrušuje trochu víc. Na druhé straně umírání ve válkách se rychle stává zvykem a je v obecném zájmu pouze tehdy, pokud se dá alespoň propagovat jako klíčové pro válku.

Na druhou stranu úplně obyčejná smrt, která drtivou většinu z nás – dříve či později – postihne, je méně tématem našich rozhovorů. Většinou je patřičně propracován minutami ticha a pokud se „potají“ vloudí v rodině či v okruhu známých, je kvitován výletem na hřbitov, nebo alespoň sympatickou kartou.

Proto byl pro mě dnešní večer velkou výhrou, totiž když jsme my, dva hledaní přátelé, najednou přišli na téma umírání. Nejprve jen výměna novinek ve vzájemném okruhu známých, rozhovor se rázem rozvinul ve velmi intenzivní rozhovor o samotném umírání a jakékoliv péči o umírání. Šťastní jsou ti, kteří nemusí zemřít úplně sami – ale nevíme to jistě!

Je hezké mít jistotu, že díky dnešním technologiím a našemu současnému systému zdravotnictví je umírání víceméně jako sklouznutí do jiného světa. Časy minutových křečovitých bojů na posledních pár vteřin vlastního života jako by byly překonány. Nemluvě o traumatických vzpomínkách těch, kteří toho všeho musí být svědky, ba dokonce přežít.

Přesto je otázka, jak si kdo myslí, že se musí vyrovnat s vlastní smrtí, velmi vzrušující. Ne každý má to štěstí, že ho ve spánku náhle a zcela nečekaně zabije mozkové aneurysma.

Kdy si je člověk jistý svou vlastní smrtí? Kdy přijmete svou vlastní smrt a jak pak trávíte poslední měsíce či hodiny? Pokračuješ jako předtím a doufáš, že tě smrt přejde? Stále kontrolujete, zda jste udělali opravdu vše pro to, abyste si udělali pořádek ve svých osobních záležitostech? Bojujete se svým osudem až do konce? Nebo to prostě pustíš?

Nejnovější příklady od přátel a známých nás nakonec nechaly v rozpacích. Přes naši maximální snahu jsme dnes večer nenašli adekvátní odpovědi.

A tak doufám, že tento rozhovor nebyl poslední svého druhu, byť jen z mého vlastního zájmu, protože dopady jsou stále blíž a blíž.