Foto příspěvku: dřevěné panenky | © Pixabay
Všichni lidé jsou si před Bohem rovni a měli by si být rovni i před zákonem, alespoň to říkají ústavy svobodného světa.
Ale jsme to právě my lidé, kdo dělá rozdíly, i když zjevně žádné nejsou. A i když hledáme to, co máme společného, nakonec vytvoříme to, co nás odděluje, přinejmenším od úplně jiných lidí.
Zdá se, že naše vnímání a s ním spojené zpracování dojmů z vnějšího světa spočívá pouze v neustálém srovnávání rovného a nerovného; podobně jako binární kód kalkulaček.
Takže na takových přirovnáních lpíme celý život a musíme předpokládat, že taková je přirozenost věcí, alespoň naše.
Pro pozorovatele je zajímavé určit, na kterých odlišnostech jednotliví lidé lpí a také kterými se propracovávají kolektivně.
Protože tím my lidé nečekaně vytváříme dokonce celé etnické skupiny, kmeny až národy. Ale také barbaři, „podlidi“ nebo handicapovaní.
Zajímavý pro mě byl první kolektivní rozdíl během mých školních let. Tím se nerozlišovalo mezi chlapci a dívkami, hloupými nebo hloupými, německými nebo neněmeckými, ale mezi studenty s plnicími pery Geha a studenty s plnicími pery Pelikan. Mimochodem, měl jsem plnicí pero Geha, ale nemůžu si vzpomenout, jestli to byla dobrá nebo špatná věc.
Později jsme se my studenti v Heilbronnu lišili v tom, zda jsme letní tábor strávili na Gaffenbergu nebo v AWO-Waldheim, a na konci školních dnů, kde jsme navštěvovali taneční kurz.
V dnešní době takové rozdíly mezi studenty spíše způsobí zobrazené „oblečení“ nebo mobilní telefon, který je stejně nesmyslný, jako tehdy naše rozlišení.
Později v životě jsou to spíše fyzické vlastnosti, projevená náboženská příslušnost, mateřský jazyk nebo nedostatek jazykových znalostí nebo preferovaná kultura, na které my lidé rádi pracujeme s ostatními.
Expresivita pro nás samotné a naše prostředí bude podobná jako za našich školních let; ale bez těchto neustálých srovnávání se jen stěží můžeme pohybovat vlastním životem a ani komunikovat s ostatními lidmi.
V každém případě nás to všechny ušetří hledání rozdílů, které jsou skutečně důležité pro nás i pro ostatní.
V konečném důsledku by to byl rozdíl mezi tím, zda být přínosem pro životní prostředí a naše bližní, nebo pouze závazkem; tedy stále diskutovanější ekologickou a sociální stopu, kterou za sebou na konci našich dnů zanecháváme.
Právě tomuto rozlišení se všichni nejvíce vyhýbáme, a proto raději dál pracujeme ruku v ruce s výše zmíněnými přirovnáními, nebo spíše po triviálnostech, než abychom to poprvé dělali sami se sebou. čas a pokusit se být přínosem.
"Existují tři třídy lidí: milovníci moudrosti, milovníci cti a milovníci zisku."
Platón, Republika (asi 380 př. n. l., kniha IX)
